Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na sklonku loňského roku vyšla druhá dlouhohrající deska kapely Secret of Darkness. Kapely, kterou jsem registroval podle názvu, hodně o ní četl a slyšel, ale k její muzice si nikdy cestu nenašel. Nakonec to dopadlo tak, jak to v takových případech občas dopadá - díky promotérské snaze vydavatele hora přišla k Mohamedovi. Ve vší skromnosti, samozřejmě...

První dojmy byly jasné - na dnešní dobu neskromná CD edice vyvedená v šestipanelovém digipaku, booklet, všechno do tmava a temna, srandovní grafika na titulce a jméno „tajemství temnoty“. Takže metal. Protože metal. Dojmy další potvrdily, že jde o setkání s  kapelou, která rozumí svým nástrojům, má naposloucháno, umí napsat rozumně fungující skladbu, která není po dvou minutách na odpis, ale které naprosto chybí vklad něčeho ze sebe. Nazvěme to vlastním otiskem, ksichtem nebo čím chcete, ale každopádně to nenacházím. Stejně jako momenty, které by mi muziku SoD odlišily od kvanta dalších jmen, která mi za poslední roky prošla počítačem, ušima a následně skončila pod klávesou delete.

Někde tam vidím svůj největší problém s touhle deskou. Vůbec totiž nevím, co by mi album mělo dát a jaký byl záměr tvůrců. Hrát metal? OK, jde to rychle, s atmosférou, extra brutálně nebo extra smutně, a ještě na dalších deset způsobů. „Neotericus universum“ není nic z toho. Je to nemastná neslaná metalová hudba, ničím nevynikající a zoufale průměrná. Jen hezky zabalená a navoněná, s nepopiratelnou hráčskou zručností a technicky docela na výši. Nemyslím tím nic z moderních metalových směrů, jde o vyrovnaných sedmatřicet minut melodického death metalu, který často sklouzává k provařeným postupům a klišé žánru, a který nápaditost ještě častěji nahrazuje jednoduchou rubanicí (to si podtrhněte). Ale pokud tohle někomu stačí, bude spokojen.

Asi jste pochopili, že mně jednoduchá rubanice a pár bubu momentů nestačí, že dvojšlapka v plném zápřahu a překážkový běh přes kytarové pražce jsou sice fajn okamžiky, ale pokud nad nimi není jasná zastřešující myšlenka, je to jen metal pro metal, hudební agrese pro agresi. Ale uvnitř prázdná. Posledním hřebíkem do příslovečné rakve (už budu končit) je zvuk, který vzešel kompletně ze studia Šopa Stanislava Valáška (kdy už se české kapely naučí využívat více studií, více lidí a přístupů?!) a který opětovně „vyniká“ svou plochostí, ořezaností a pro mě naprostou neposlouchatelností. Mastery podobné těmto jsem už kdysi dříve nazval zločinem proti hudbě a na tom se nemění nic ani tentokrát.