Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švédi Evergrey za dvacet let své existence ušli velký kus cesty po hudebních glóbech. Jejich vývoj se vždy přidržoval spíše metalu, ale  Hymns for the Broken je dalším albem (třetím v řadě), které kapelu vyvlastňuje z kořenů. Jasný rukopis, za který bych byl u mnohých vděčen, byl v případě Evergrey nedbale zahozen. Kapela se doslova mění před očima a její produkce mi již není příliš libozvučná. Evergrey byli v poslední době častokráte postižení personálními fluktuacemi a hlavnímu tahounovi Englundovi docházela motivace pokračovat. A tyto havárie jsou v mnoha fragmentech alba cítit více, než si je kdokoliv ochoten přiznat. Na druhou stranu se otevírají nové brány smutku a temnot, které s novým výrazem souboru slibují naději a ne jen další album.

Smutek a zmar budou zcela jistě v náladách Evergrey navěky, ať už se stylově posunou kamkoliv. Aktuálně se Evergrey nadechují jako metalová tucačka podobná HIM s moderně mechanicky provzdušněným čitelným soundem, jednoduchou rytmikou a neprůsvitným oparem zbytečných kláves. Aby nebylo padnutí Evergrey do bažin tak jednoznačné, ukazují úvodem alba na zaprášený odkaz Black Sabbath v období Headless Cross, kdy u nich pěl Toni Martin, kterému se Englund vokálně blíží; o struktuře skladby nemluvě.

Evergrey převážně bývalým posluchačům dávají na srozuměnou, že dávná tvář kapely je zapomenuta a inklinace k tepavé jednoduché kompozici je již trvalého charakteru. Odklon od metalových kořenů k modernímu americkému střihu hard rocku, jak ho hrají třeba Adrenaline Mob, je omračující v negativním smyslu a doslova bere souboru vlastní identitu. Co na tom, že kytara má moderní zvuk a kouše, co na tom, že sóla jsou zahraná střelhbitě, když tomu schází jasná identifikovatelnost a osobitost?! Naštěstí jakýs takýs otisk vlastní tváře souboru zbývá v rozmáchlejších pomalých skladbách, ze kterých se smutek řine bez umělých břehů a atmosféra zůstává hmatatelná i přes obal mainstreamu. Daří se to však zřídka a vyzvednutí hodná je snad jen skladba "The Grand Collapse", která je jakýmsi můstkem mezi aktuální formou kapely, dávným kovovým příbojem melancholie a monumentálností spjatou s uchopitelnou dramatičností.

Mnoho skladeb má slušný potenciál, ale povětšinou se stočí k nulovému bezvýchodnému bodu. Navíc jakoby se začali citovat i Coheed And Cambria, kteří k hloubce věci mají stejně daleko jako momentálně Evergrey. Velký prostor naditý klávesami a jejich všudypřítomnost je naprosto kontraproduktivní a skladby doslova zabíjí éčkovou limonádou a vatou. Na druhou stranu je třeba uznat, že kytara není schopná vzít volný prostor na sebe, jen se spokojuje s vedlejší rolí a obrušuje dávno smetené hrany. O nudné rytmice plné oprýskaných šablon nemluvě. Když dojde na intimní rozhovor klavír vs. Englund, odkrývám záměr pokusu o velké umění, které se však této kolekci písní vyhýbá velkým obloukem.