Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Lesní život není jednotvárný a v podobném duchu to vidí i Attic - na Seasons se střídá mnoho poloh, které si dokážete v blacku představit. Dosyta se poměje milovník atmosférických pohledů do krajiny i nekompromisní ctitel brusičského umění. Navíc při snaze zahlédnout nehmotného ducha lesa stoupajícího spolu s oparem vzhůru k nebesům nedochází k plýtvání časem za unylých, táhlých stesků vysávajících energii kolemjdoucích. Pěkně zčerstva a s gustem se prsty noří do strun, víc než noc se uctívá ranní svítání s optimismem probuzených ptáků. Postupem dne se mění počasí, rozespalé myšlenky přecházejí ve zběsilé metelice špikované klepačkama, hodně blacku, naturálna, pachu zvířecích kožek. Ani chvíle nudy, jen animální fascinace přírodou v její nahé kráse.

Víc než na chaos šílených včelínů nás doprovází rytmická pestrost, která rozehrává paletu barev dle ročního období. Syrové kytary s nadšením tvoří nové a nové riffy, kdepak strnulost a monotematický hobling, ten ve stínu jehličnanů nemá místo. Tvorba se představuje širším záběrem, než by mohly nabízet pouze černé kulisy. Attic s gustem nasazují fazónu epického nadšení a za šumu větru se musíme sklonit nad řadou stop otisknutých v blátě. Zjištění, že tu před námi už někdo šel, je překvapující, ale celkem pochopitelné. Pátrání v herbářích a knihách zabývajících se lesní moudrostí přitáhlo moji pozornost k partě Agalloch na výletě.

Každý třeba nebude souhlasit, ale podle mě je zřejmé, že Attic naprosto spontánně sešli na zarůstající cestičku, kterou si někdo proklestil, ale dlouho nepoužíval. Je těsná a z houštin se šklebí grimasy rozličných tvarů. Agalloch mi vychází jako jasná inspirace.

K tvorbě atmosféry kapela nepoužívá žádné klávesy ani jsem nepostřehl vtíravý tlak samplů. Všeho je dosaženo působivou hrou na kytary, které množstvím stop vytváří bohatou žeň sluchových vjemů. Co oceňuji obzvlášť, je syrovost a neučesanost nahrávky. Není to ten typ garážové špíny pomalovaných neumětelů, která je často deklarována jako úmysl. Tady máte pocit, že jezdíte nehty po kůře šupinatých smrků, vidíte hromádky pilin u čerstvých pařezů a všude to voní čerstvou mízou smíšenou s hlínou. Stromy končí svůj život a přesto je hezké být v lese.

Když jsem mluvil o snaze udržet si širší rozhled, měl jsem na mysli momenty, ve kterých se lesním koridorem šíří sladký závan smrti. Sice brzo pomine, ale stačí zasít sémě valivých, podladěných vsuvek, které zpomalí do běla rozžhavený řetěz pil tak jako ve skladbě Deathstorm. I taková Centralia dbá na stylovou různorodost, ale její sympatie patří spíš svižnější jízdě se současně zachovanou technikou. Za naprosto opačný konec lana Attic tahají ve skladbách Spring nebo Snow. Dlouho instrumentální, výpravné a krásné skladby jsou jako ráno na posedu, když kolouši ukazují své bílé zadky. Spring sice ve druhé části začne hrozit a hudba notně přitvrdí, ale krásně to ukazuje schopnost kombinovat protipóly, lákat vlka i srnu do stejného krmelce.

Podobnost s Agalloch mi leze na mysl i díky názvům skladeb jako je právě Spring, nebo třebas Fall, Snow, Monument. Prvky přírodní, pevně dané, někdy stěží pochopitelné a nepřesně popsané. Z desky plyne obdiv a láska k přírodě, k její divoké tváři, která s člověkem nemusí mít vůbec žádnou trpělivost. S Attic čas letí jako o závod a jedna prohlídka revíru jen těžko uhasí probuzenou žízeň. Škoda jen, že album vyšlo pouze v digitální podobě. I přez nepřekvapivý obal a nesouznící typografii bych jeho fyzickou přítomnost ocenil.