Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Self-Hatred - Hlubiny

Self-HatredHlubiny

Garmfrost25.6.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: na všem a všude
VERDIKT: Hlubiny jsou lahodné emocionální silou a vyspělou instrumentací.

Navážu na Jirkova slova v úvodu recenze na debut českých zasmušilců Self-Hatred Theia, kde se zamýšlel nad stavem současné doomové scény. Srovnáme-li počet skupin dnes s dobou v devadesátých letech, je jasné, že je to v háji. Kapel, holdujícím pomalému a smutnému toku těžkého olova, je vskutku jako šafránu. Tehdy doslova jich vznikalo každý den deset a hodně jich bylo hodně dobrých. Ne však každá. Myslím si, že tehdy se až na pár výjimek jednalo o trend a nyní jen o vášeň. Kapel je pár, většina jejich nahrávek je ale srovnatelná se světovou produkcí. Taková je i nová deska Self-Hatred, nazpívaná komplet v českém jazyce, nazvaná Hlubiny.

 

Self-Hatred za pouhé dva roky od Theia učinili velký posun. A to jak po stránce výrazové, tak kompoziční. Theia působila jako zajímavý příspěvek do doomové rodiny, Hlubiny jsou lahodné emocionální silou a vyspělou instrumentací. Měl jsem obavy, jak se Kaťas popasuje s growlem pojatou češtinou. Tohle spojení většinou dopadá katastrofálně. Zpěváci pokud nemají ta správně malebná slova a hlas, kterým dokážou tahle slova a spojení hezky ohýbat, nakonec zapadnou mezi „elitu“ českého metalu. Pak není rozdíl mezi doomerem nebo bigbiťákem. Kaťas mé očekávání naštěstí nenaplnil. Jeho zpěv je skvělý. Ani si nesnažím představit Hlubiny v angličtině. Není to nutné. Vše je přirozené, příjemné. Texty zvučné i poetické. Zároveň silné. Vnikají do hlubin duše, lidského nitra, kde pro neempatického jedince může být ouzko, ale pro člověka, který se vcítit umí a nebojí se vlastních strašáků, může být lyrika Hlubin nesmírně obohacující.

 

 

Hlubiny nemají dlouhou stopáž. Na poměry žánru velice krátkou. Necelé tři čtvrtě hodiny nejsou pro doomový spolek vskutku moc. Self-Hatred se dokážou vyjádřit v pěti minutových intervalech a zároveň ve skladbách hýřit epičností. Dlouhé plochy vlastně ani dlouhé nejsou, to jen skladatelé zručností oplývající malují surrealistické obrazy rozmáchlou elegancí.

 

O Self-Hatred by šlo v klidu říct, že navazují na starou dobrou školu doomu z devadesátek. To platilo zejména u debutu. Nyní se do ryzí bolesti vkrádají i post-rockové kytarové vlny. Do trýznivého naturelu se dostal i kus blackmetalové černoty. O žádný crossover se ovšem nejedná. Písně jsou semknuté pevnou stavební architekturou, aniž by postrádaly vzdušné víry. Neuzavírají se do vnitřní kobky, jak by se z textů mohlo zdát a jak se nabízí. Skladby doslova létají společně s tesklivými vyhrávkami a sametovou basou. Ani rytmus není pro styl typický. Neustoupí z pomalého tempa, ale je variabilní a stejně vášnivý jako zpěv či kytary.

 

 

Překvapením není vyspělost novinky. Jí se chlubilo i debutové album. Myslím si, že nečekaně impulzivní může být atmosférická síla melodií a lyrická upřímnost textů. Není těžké se s nimi ztotožnit, či si je zazpívat. Letošní doomová nadílka není kdoví jak bohatá co do kvantity, ale do kvality určitě ano. Po vynikajících Et Moriemur, kteří mi vyrazili dech, přichází skromnější Self-Hatred, aby mi dech vrátili a pomohli mi vzlétnout. Hlubiny jsou deskou výtečnou. Co z takovou přinese album příští… Nechme se překvapit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 25.11.18 16:10

Ty jo, tak můj oblíbenec Paul Barker vydal nový Lead into Gold... No, vždycky jsem ho měl rád, kromě Ala zásadní člověk v Ministry. Po jeho odchovu 2003 se Ministry zhoršili (dočasně). Starý Lead into gold se mi líbí, stejně tak Paulovo projekt Flowering blight, ale už jsem to neposlouchal léta (zaímco Ministry de fakto denně). Paul byl součást skupiny USSA, což mi nebavilo, slušný songy ale byly na Paulově kolekci Fix this. No a The sun behind the sun? Ještě to nemám až tak naposlouchaný, ale už na začátku mi zarazily poměrně archaický postupy a téměř absence kytary. Deska mi celkově připadá kvalitní, super bubny a baskytara (jak jinak), ale za vysloveně skvělej song považuju jen titulní věc, jinak je to v pohodě, ale nenadchne mě to... V porovnání s poslední deskou MInistry Amerikkkant je Sun behind the sun v jiném stylu, v něčem i lepší, ale celkově horší. Pro mě tím pádem vedou Ministry i bez Paula, protože Al vydal od Paulova odchodu 6 alb Ministry, z nichž by se dala vybrat celá řada výborných songů. Ale co mě v poslední době hodně zajímá, je, že se kluci znovu zkamarádili a plánujou spolu po 15 letech psát novou muziku. Což je už léta můj sen. Al jako hlavní skladatel a Paul jako intelektuál v pozadí, kterej vytváří zajímavý zvuk a přidává do Ministry svým skladatelským vkladem takovou citovější atmosféru. No a jeho baskytara, to nemá konkurenci, hlavně na Filth pig a Dark spoon. Ale jako solitér mě Paul vysloveně nepřesvědčil, taky ten jeho nevýraznej vokál celou desku neutáhne. A ta staře znějící elektronika? Asi by byla v pohodě, kdyby tam bylo ještě něco navíc...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky