Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nuummite - Celestial Triarchy

NuummiteCelestial Triarchy

Jirka D.2.11.2021
Zdroj: 12" černá gramodeska // promo od kapely
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247 / Tannoy T225 Mayfair
VERDIKT: Důstojná první deska.

Vždycky za sebou následuje celá řada poslechů za všech možných denních situací (v autě, v práci, při vaření,...), než konečně najdu chvíli, kdy nemusím dělat nic dalšího. Vůbec nic dalšího. Děti v posteli, venku tma, žena ve vaně, sám ve své pracovně, prostě ideální chvilka pro ten jeden, HLAVNÍ poslech. Naplno. Přiznám se, že si při takové příležitosti rád naleju něco dobrého a při poslechu debutní desky poměrně nové české kapely Nuummite to byla whisky The Spice Tree od společnosti Compass Box, což je spolek, ze kterého začínám mít velký, opravdu velký respekt. V tenhle moment si dělám poznámky, popíšu klidně dvě stránky něčím, co bych nikdy nikomu nedal číst a druhý den to končí v krbu, ale pro tu chvíli to jsou ty nejvíc spontánní myšlenky, kterých se pak držím při psaní recenze.

 

Kapela Nuummite je na světě krátce a svůj dlouhohrající debut poslala do světa rovnou na vinylu, což platí i pro tuto recenzi. Nebývá to pravidlo, protože posílat vinyl kamkoliv se prodraží a většina si něco takového dvakrát promyslí a pak to raději odpíská. Skoro si říkám, že minimálně za tohle patří pár bodů navrch, ale vždycky se najde nějaké to ALE. Tak především tenhle vinyl chtěl dotáhnout dál, o moc o moc dál. Titulní malba je skvělá, ale to je vše, opravdu VŠE. Chybí cokoliv navíc, chybí sestava, chybí texty dvou otextovaných skladeb, chybí fotka kapely, chybí třeba jen název kapely a desky na hřbetu obalu, díky kterému pak tuhle desku najdete ve vaší mnoha set kusové sbírce ... nenajdete, protože hřbet je černá čára a nic dál. Zadní strana obalu je černá plocha s tracklistem a s několika informacemi ohledně hostujících muzikantů, studia a vydavatelů, kteří mají pocit, že otisknutím loga Good Night White Pride uklidní už tak dost rozhádanou společnost. Snad se někdy dočkáme okamžiku, kdy si uvědomí svou trapnost.

 

Nuummite band

 

Hudba je naštěstí docela dobrá. Píšu docela a myslím to přesně tak - žádná velká hitparáda, ale na první desku dost slušný. Zkušenosti jsou znát a počítají se. Nuummite hrají instrumentální post-cosi, co stojí na hranici rocku a metalu, konkrétně black metalu. Respektive nestojí na hraně, ale naprosto nekoordinovaně skáče z jedné strany na druhou a světe div se, zní to dobře. Ten post-black je strašně moc Alcest a přiznám se, že minimálně v první skladbě Yutaka Taniyama je Neigeho spolek slyšet možná víc, než by se slušelo. Tenhle pocit se postupem času rozmělňuje a lehce ztrácí na intenzitě, byť v průběhu desky na něj narazíte ještě vícekrát. Stejně tak lze zaslechnout moje oblíbence ISIS (třeba ve skladbě Into the Stellar Unknown), místy s trochou představivost německou školu Long Distance Calling (Persian Sun), a výčet by mohl pokračovat, kdyby to mělo smysl. Nemá. Podle mě.

 

Deska jako taková má slušný spád a je to pro mě vlastně docela překvapení, protože pokud něco vyloženě nefunguje, tak je to práce s kompozicí a smysl pro gradaci v duchu tradic žánru. Nejen že nefunguje, on prostě neexistuje. Nuummite skáčou z jedné pasáže do druhé, chvíli lehký post-rock, najednou blacková sypačka a nějaká pravidla hry jsou jim u ... ehm, nezajímají je. Ale hraje to. Svižně, s drajvem a tak nějak spontánně, živelně. Otočit dvě strany vinylu a nevnímat ubíhající minuty je v tomhle případě vlastně snadné, opravdu hodně snadné.

 

Čistě instrumentální přístup k věci je navíc v několika skladbách dobře nahlodáván samplovanými hlasy (asi nějaké úryvky z filmů, nechci raději hádat...) po vzoru řekněme Lvmen a ve dvou kusech figuruje plnohodnotný vokalista Martin Šindelář z blackmetalové kapely Nicota. Co k tomu dodat...? Je to přesně ten typ emo-vokálu, který dokážu vstřebat u Esazlesa, ale v tomhle případě mám pocit, že dojemnost projevu je za hranou a jestli se Martin ve studiu rozbrečel sám ze sebe, nepřekvapilo by mě to. Tohle opravdu ne. Na desce rovněž hostuje Alena Krákorová (Nocturnal Pestilence), a to v poslední skladbě, kde má skvěle napsaný part ve stylu áááááá. Ale nechci to zlehčovat, poslední skladba je fakt skvělá, strhující a baví mě moc. Respektive bavila by mě, kdyby...

 

 

... kdyby zvuk. Špatný, co k tomu říct. Deska zrní celou hrací dobu a na konci stran se regulérně sype. Celkově má zvuk jak někde ze zkušebny, ale vlastně by mi to ani tak nevadilo - dává jí to živelnost, zemitost, autenticitu. Ale strašně se tříští, opravdu dost a v důsledku to samozřejmě ruší od soustředěného poslechu. Bolí to, nutí mě to desku zeslabovat, a to je vždycky špatně. Zkoušel jsem to na obou bednách a ani na jedněch to neladí. Zkoušel jsem to porovnávat s jinými deskami (po dlouhém čase jsem vytáhl starého Cloudkickera, fakt jo) a je to prohra pro Celestial Triarchy, i když ne zas tak dramatická. Nezní dobře, chrastí a zrní a trápí svého posluchače. Pak jsem vytáhl další desky, u kterých vím, že přestavují zvukový ekvivalent nirvány, a bylo vymalováno. Najednou to znělo. Na požádání prozradím.

 

Ale budiž. Zvuk mizérie, vydání skromné, ale muzika fajn, byť místy hodně podobná jiným. Říká se, že život je o kompromisech a Nuummite lze vnímat přesně tak. A pak si je užít.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky