Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Logická úvaha na téma domácího doom metalu by mohla znít asi tak, že nejlepší roky má už dávno za sebou. Vlna obdivu k zahraničním žánrovým kapelám devadesátých let opadla, metal se posunul, severomoravská doomařská líheň usnula. V současné době spočítáte domácí aspoň trochu slušné doom metalové desky vydané v rámci jednoho roku na prstech jedné ruky a i tak jde většinou o pokračování letitých tradic, starých vzorců a entuziasmu podmíněného ... kdoví čím.

Podobně jednoduché počty budete mít v případě, že si začnete dávat dohromady aktivní a trochu zajímavé kapely. Et Moriemur, Somnus Aeternus, Llyr, Quercus, lehce odlišní The Tower, současnější The Corona Lantern či depkaři Blues for the Redsun. Není toho moc.

Self-Hatred patří ke služebně mladším a žánrově starším. Sestava je poskládaná ze jmen známých z jiných kapel (řadu jich najdete ve výčtu výše), muzika se vrací k devadesátkovému doomu s lehce současnějším nádechem. Něco mezi My Dying Bride a Swallow the Sun bez jejich silné melodické složky. V sestavě dvě kytary, dva vokály, nahráno, smícháno a slisováno u Honzy Kapáka v Hellsoundu. Takže metalová hustota, plnotučnost a přetlak na ušní bubínky.

Doomový umíráček Self-Hatred nepřekvapuje ničím novým, ale současně překvapuje jistotou provedení v kontextu debutní desky. Vysvětlení hledejte ve zkušenostech zúčastněných muzikantů a pokud patříte k fanouškům domácích Somnus Aeternus a Et Moriemur, po desce Theia můžete sáhnout bez obav. Potěší vás poměrně zdatným otvírákem Guilt, který na ploše šesti minut neztrácí tah na bránu a představuje kapelu sice zcela nepůvodní (prostě tuzemský doom), ale rovněž nápaditou co vokálních a kytarových stop. Titulní dvojka zase uzemní archaickými rejstříky kláves, ale i to tak nějak patří k domácímu folklóru.

Následuje pětice skladeb většinou delších stopáží (od tři a půl do devíti minut), které mají tu vlastnost, že velmi snadno splývají. Možná jsem poslouchal nepozorně, možná jen nevěděl, co hledat, ale doomařina Self-Hatred mi připadá těžce rozlišitelná. Sice slušně složená a zahraná, ale bez větších nápadů, které by po poslechu zůstávali. A možná prostě zahleděná na vlastní žánr bez ambicí jej nějak přesáhnout a obohatit. Zajímavostí jsou určitě již zmíněné dva hlasy, z nichž ten Felisin nahrávce sice dává zajímavější rozměr, ale ani to na velké věci nestačí.

Výjimku by snad mohla představovat skladba Self-reflection, která se svým svižnějším tempem a zajímavou klávesovou aurou trochu vymyká a probouzí lehce uspaného posluchače, ale tím výčet výjimek prakticky končí. Standardní produkce alba představuje domácí doom, místy směřující k pomalé funerální depresi, místy naopak zrychlující, ale nijak zásadně. Kdo bude hledat víc, bude mít těžkou práci.

Pro pořádek doplním, že album Theia vyšlo na ruském vydavatelství Solitude Productions, kde jste již mohli zachytit kolegy Quercus a Et Moriemur. Vyšlo jako klasické jewel case CD s neklasickým zlatavým nádechem záznamové vrstvy a s bookletem o 16 stranách. Celkově se vše tváří poměrně důstojně, tradičně, neodbytě, ale taky bez větší přidané hodnoty. Ostatně zhruba takový je i hudební obsah, který ocení příznivci žánru jako solidní doom s atmosférou, ale to je taky poslední stanice, kam vás tenhle expres doveze.