Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Self-Hatred - Theia

Self-HatredTheia

Jirka D.11.1.2017
Zdroj: CD v jewel case (# SP. 116-16) // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Solidní, tradiční, česká doom metalová deska, která vám nejspíš připomene podobné solidní, tradiční, české doom metalové desky. Těch ale není moc, takže buďme rádi aspoň za těch pár.

Logická úvaha na téma domácího doom metalu by mohla znít asi tak, že nejlepší roky má už dávno za sebou. Vlna obdivu k zahraničním žánrovým kapelám devadesátých let opadla, metal se posunul, severomoravská doomařská líheň usnula. V současné době spočítáte domácí aspoň trochu slušné doom metalové desky vydané v rámci jednoho roku na prstech jedné ruky a i tak jde většinou o pokračování letitých tradic, starých vzorců a entuziasmu podmíněného ... kdoví čím.

 

Podobně jednoduché počty budete mít v případě, že si začnete dávat dohromady aktivní a trochu zajímavé kapely. Et Moriemur, Somnus Aeternus, Llyr, Quercus, lehce odlišní The Tower, současnější The Corona Lantern či depkaři Blues for the Redsun. Není toho moc.

 

 

Self-Hatred patří ke služebně mladším a žánrově starším. Sestava je poskládaná ze jmen známých z jiných kapel (řadu jich najdete ve výčtu výše), muzika se vrací k devadesátkovému doomu s lehce současnějším nádechem. Něco mezi My Dying Bride a Swallow the Sun bez jejich silné melodické složky. V sestavě dvě kytary, dva vokály, nahráno, smícháno a slisováno u Honzy Kapáka v Hellsoundu. Takže metalová hustota, plnotučnost a přetlak na ušní bubínky.

 

Doomový umíráček Self-Hatred nepřekvapuje ničím novým, ale současně překvapuje jistotou provedení v kontextu debutní desky. Vysvětlení hledejte ve zkušenostech zúčastněných muzikantů a pokud patříte k fanouškům domácích Somnus Aeternus a Et Moriemur, po desce Theia můžete sáhnout bez obav. Potěší vás poměrně zdatným otvírákem Guilt, který na ploše šesti minut neztrácí tah na bránu a představuje kapelu sice zcela nepůvodní (prostě tuzemský doom), ale rovněž nápaditou co vokálních a kytarových stop. Titulní dvojka zase uzemní archaickými rejstříky kláves, ale i to tak nějak patří k domácímu folklóru.

 

Následuje pětice skladeb většinou delších stopáží (od tři a půl do devíti minut), které mají tu vlastnost, že velmi snadno splývají. Možná jsem poslouchal nepozorně, možná jen nevěděl, co hledat, ale doomařina Self-Hatred mi připadá těžce rozlišitelná. Sice slušně složená a zahraná, ale bez větších nápadů, které by po poslechu zůstávali. A možná prostě zahleděná na vlastní žánr bez ambicí jej nějak přesáhnout a obohatit. Zajímavostí jsou určitě již zmíněné dva hlasy, z nichž ten Felisin nahrávce sice dává zajímavější rozměr, ale ani to na velké věci nestačí.

 

 

Výjimku by snad mohla představovat skladba Self-reflection, která se svým svižnějším tempem a zajímavou klávesovou aurou trochu vymyká a probouzí lehce uspaného posluchače, ale tím výčet výjimek prakticky končí. Standardní produkce alba představuje domácí doom, místy směřující k pomalé funerální depresi, místy naopak zrychlující, ale nijak zásadně. Kdo bude hledat víc, bude mít těžkou práci.

 

Pro pořádek doplním, že album Theia vyšlo na ruském vydavatelství Solitude Productions, kde jste již mohli zachytit kolegy Quercus a Et Moriemur. Vyšlo jako klasické jewel case CD s neklasickým zlatavým nádechem záznamové vrstvy a s bookletem o 16 stranách. Celkově se vše tváří poměrně důstojně, tradičně, neodbytě, ale taky bez větší přidané hodnoty. Ostatně zhruba takový je i hudební obsah, který ocení příznivci žánru jako solidní doom s atmosférou, ale to je taky poslední stanice, kam vás tenhle expres doveze.

 

Self-hatred CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky