Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K poslední nahrávce své indie-rockové oblíbenkyně se dostávám s určitým zpožděním o více jak půl roku po vydání, ale přece. Začínám u náhodně objeveného videoklipu ke skladbě These Present Arms a je to zase láska na první poslech. Jako už tolikrát Shannon Wright dokazuje, že umí. Stejné triky v jiném balení fungují na výbornou a předmětem zkoumání není ani tak to, jak moc a jestli je autor inovativní, stagnuje nebo jeho šťastná hvězda už dávno vyhasla. Je to o nových zákoutích už dávno vybroušené formy, kde veselé melodie nehledejte. Nejsou tu.

V pořadí dvanácté album je krátké. Jen lehce přes půl hodiny klavírní hudby, rozdělené na sedm obrazů. Na druhou stranu, co bylo ubráno na délce, to přispělo k naléhavosti díla, které snese mnoho poslechů, aniž by nudilo. Do experta na klasickou hudbu mám daleko a z úrovně svého dosavadního poznání cítím jistou příbuznost k dílu francouzského avantgardisty Erika Satieho žijícího na přelomu 19. a 20. století. Už skladba Lighthouse (Drags Us In) z předešlé desky Division (2017) zněla přesně v tomto duchu. Z minulosti ještě něco málo romantického Fryderyka Chopina a ze současnosti pak špetka Yanna Tiersena.

Při vší té nádheře mě občas přepadne stesk po bicích. Dřívější a zdařilá spolupráce s francouzským perkusistou a bubeníkem Raphaëlem Séguinierem by skladbám, minimálně v mých uších, dodala ještě větší momentum. V návalu představivosti úplně slyším, jak by taková sestava připomínala album Airut:Aamujen (2014) od zádumčivých Finů Tenhi (původně vyšlo jako boční projekt kapely pojmenovaném Harmaa), ale to jsem se zasnil možná až příliš.

Poslech těchto pochmurných balad vás zanechá v úžasu i bezmoci. Shannon Wright se svou hrou koncentruje na maximální vytěžení nástroje a v kombinaci se syrovým hlasem pronikajícím až do srdce přibližuje člověka stavům prozření. Klapky klavíru ovládá jistou rukou a střídá pomalou hru s technicky náročnějšími pasážemi ve středním tempu, až po frenetické ataky jako v závěru trojky Close The Door. Repetice hypnotických akordů znějí jako z jiné doby a jejich kinematografickou kvalitu podtrhuje dynamická hra s důrazy na klíčové pasáže. Studiový záznam si zachoval punc na živo nahrané desky s několika málo dodělávkami v podobě echa a decentního podkresu v šesté Wish You Well, poslední Disguises končí v rozostřených tónech klavíru, zkresleného reverse efektem.

Je k nevíře, že i po více jak dvaceti letech na scéně umí být Shannon Wright inspirativní a sype z rukávu jedno dílo za druhým, přičemž proplouvá mezi žánry s naprostou přirozeností. Providence je trochu jiné album, ale přesto svým způsobem typické. Jiné minimalistickým přístupem s instrumentací oholenou na dřeň. Typické díky přetrvávající skladatelské upřímnosti. V součtu jde o nepostradatelnou součást diskografie s citlivě zahranými melodiemi nadčasové kvality.