Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Shift - Music For Atheists

ShiftMusic For Atheists

Sorgh13.2.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Austrálie v této směně opět dokazuje , že může směle konkurovat zbytku světa vývozem vysoce kvalitních kapel snad všech myslitelných žánrů. Nyní zaměřme pohled na prolínající se hranici progrese, thrashe a nevím čeho ještě. Zamiřme do Melbourne, odkud pochází celkem mladá kapela Shift.

Trio muzikantů se pod vlajkou Shift zformovalo v roce 2010. Před loňským debutem Music For Atheists vydali dvě EPíčka, z nichž to druhé by díky své délce mohlo být regulerním albem. Na obou probíhalo postupné broušení finálního výrazu, což má ten následek, že aktuální matroš si s předchozí tvorbou už moc netyká. Měl by být kompaktnější, namířený jedním směrem. Music For Atheists se nese na vlně agresivně a energicky zahraného metalu, v jejímž epicentru bouřlivě dovádí ostře riffující kytary. V plánu bylo nezdržovat se vlažným omíláním jednoduchých principů, ale zapůsobit zajímavou strukturou skladeb, které by posluchače držely za uši až do konce poslechu. To se z velké části podařilo a z dosažených zvuků prosakuje progrese a touha po jiném uchopení známých věcí. Tak jako ruka, která vyzkouší různé rukavice, bude mít pokaždé jiný dotek, tak Shift zkouší nové modely pracovních úborů, v jejichž objetí získá jejich hudba tvář lišící se od ostatních.


Kapela ve svých krocích sází na vyzkoušené triky, jakými jsou změny rytmu, střídání čistého a hrubého zpěvu, prohánění kytar přez efekty. Hudba působí jako razící hlavice, která s neutuchajícím apetitem odkrajuje hrany skalnatého masivu. V uzavřeném prostoru se není moc kde roztahovat a nějak košatit stavbu skladby. Proto se skladby svědomitě derou vpřed, nehledě vpravo vlevo. Kytary drhnou  zřetelný rytmus, díky kterému se v hudební náplni dobře orientuje a album se chová jako pozorný hostitel s nervózním tikem v oku. Za ten může nejistota velkých očekávání, ale po čase zvolna mizí, stejně jako přibývá příjemných dojmů. Přez snahy o zajímavý účinek na posluchače se to s experimenty nijak nepřehání, poslech nepatří mezi ty, které vám seberou dech a vůli pokračovat. Všechno logicky zapadá na své místo. Co se týče progresivních sklonů, ty zde docházejí naplnění, ale jaksi mimoděk, člověk je schopen je ignorovat a uvědomit si je až dodatečně. Album se někdy jakoby otáčí zády k posluchači a kryje něco v rukou, ale jde spíš jen o nezávazný flirt bez vážnějších úmyslů.


Spokojeně hltám thrashmetalovou údernost s hezkým nakrokováním a zatímco jsem téměř nevědomky rozkrájen, sahám na blány rozkymácených škopků. Bicmen uctívá zlatý standard, těžko hledat mezi údery něco originálního, ale ono to není potřeba. Hudba pro ateisty vyžaduje kadenci rachotu rozsypaných balvanů stejně jako hodně zřetelné údery s pořádným rozmachem. Střídání  stylů odpovídá naléhavosti ostatních nástrojů a klokot tělesných šťáv se střídá s umírněnou činností srdce. I když Shift ponechali tlak nahuštěné agrese přítomen v každé skladbě, někde prosakuje ven zřetelněji zatímco jinde nedobrovolně bublá pod povrchem. Ani brutálně zahraným kouskům nechybí duše, i když se její šíře více zjevuje v pomalejších částech. V prvním případě můžete vypustit nasbíranou páru, v tom druhém se v klidu nadechnout. Stejně jako utichne dělostřelecká palba a zboostrované kytary přestanou řvát, přizpůsobí se i zpěvák, který namísto většinového řevu jen tiše podbarví zklidněný dech. Během celého jeho projevu můžeme mluvit o zpěvu, ani burácení neubírá na intonační bohatosti a musím ocenit, že i v exponovaných momentech se snaží zpívat. Ne vždy je to ten nejpůsobivější vokál, ale co už.

 

 

Album je sbírkou skladeb podobného vyznění a rádo jim přiznává společné rodiče. Jen jediná se odlišuje natolik, že působí jako omyl a tu musím jmenovat. Když začne hrát Black As Death, je to jako by se otevřelo víko podzemní kobky. Krutě podladěná kytara odbručuje poslední sekundy před pádem do práchnivějících útrob, zasmrdí síra, nakřáplý vokál prolízá labyrintem zabahněných kuloárů a vynáší na povrch hnus náš vezdejší. Je to parádní práce, jednoduše silná skladba útočící svojí jadrnou špínou a dlišností od zbytku alba. Proč se pro ni našlo místo zrovna v téhle kolekci netuším, ale je to jako rána po hlavě, která sluší.

 

Debut Shift je zdařilá deska s nesporným šarmem. Umí zahrozit i namazat trochu medu kolem huby, když to přežene. Doslova každá skladba nabízí zajímavé nápady podpořené hutným zvukem. Nebýt několika míst, kdy mi do vytvořeného marastu nesedí vokál, neměl bych námitek.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky