Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sight Welder - Reveries

Sight WelderReveries

Sorgh9.2.2026
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Reveries je sludge metal, který se nevymyká tradiční představě o tom, jak má znít. Že pochází z Izraele, vás ani nenapadne.

Izrael není zrovna kolébkou metalu, ale i zde se zrodilo několik dobrých kapel, z nichž některé mohou být zvány kultovní, minimálně v tamní oblasti. Vzpomeňme Orphaned Land, Salem, nebo třeba Arallu. Teď se k nim přidala nová kapela Sight Welder, která se věnuje sludge metalu s lehkými přesahy mimo žánr.

 

Album Reveries je debutní nahrávka z letošního ledna. Je to docela ostrá deska, která si nepotrpí na něžnosti. Semele vás ve směsi divokých riffů, bahnitých válců a různých forem řevu. Určitě to není album jedné formy, naopak jich do sebe kloubí víc. Výsledný dojem je působivý a rozdílnost skladeb nepůsobí nijak rozháraně. Ať nás skladby vedou jakoukoliv cestou, nakonec se vždy vrátíme na začátek a uzavřeme symetrický kruh. Ponejvíc se bahníme v meandrech sludge, garážový zvuk bicích a odvázaná kytara navozuje pocit lehkomyslnosti stoner metalu, ale cesta nás zavede i k černým skalám okultního místa opěvovaného omšelým poustevníkem. Zabloudit nemůžeme, cesta nás jasně vede k začátku našeho putování. Reveries by mohlo sedět posluchačům Kylesa nebo Unhold, ale má co říci i temnějším náturám.

 

Přesto, že mám tenhle žánr rád, poslech téhle desky je pro mě velkou výzvou. A to z důvodu vokální stránky alba. Hlas zpěvačky Dorin mě celkově nebere, ale protože střídá několik způsobů zpěvu, tak každý na mě působí trošku jinak. Ze srovnání asi nejlépe vychází zběsilý řev kontrolující rychlé pasáže, který se inspiruje v depresivně blackových vokálech. Takový, jaký najdeme např. v Coming In The Way, Takhle je to dobré, vynervovaná ženská zní vždycky věrohodně. Horší je to v pomalých pasážích, kde své hlasivky tlačí do vypjatých poloh a spíš mluví než zpívá. Zní to hodně amatérsky, pokus znít drsně, ale není to tam. No a do třetice čistý zpěv. Tady asi nejvíc vyniká její neškolený hlas. Takhle si může zpívat ženská při úklidu, ale ze studia bych ji hnal sviňským krokem. Takže album u mě body za zpěv nezíská.

 

Hudba je o něčem jiném. Ta mě celkem baví, a i když kdovíjakou originalitou nesrší, je to zábava, která k tomuto stylu patří. Skladby střídají různé nálady, přiznávají náklonnost k různým žánrům, ale dominuje sludge metal. Cítím velké nasazení v jakémkoliv momentě, ať posloucháme kytarové brumlání v klidnějších pasážích nebo během drtících riffů. Rytmus se nechá jen vzácně strhnout k divočejším výkonům, přesto čas utíká tempem uvolněné laviny. Hodně mě baví místa, kde Sight Welder vsadí na odlehčenější rockovou notu. To vidím lítat kalhotky na pódium a pracně budovaná image temné kapely je pryč. Avšak proč ne? Druhá půlka skladby The Quiet One je prostě skvělá a i vokál se dá tolerovat. Je to ojedinělá pasáž ukazující, že i v blátě se občas zatřpytí nějaký krystal. 

 

Letnou nebo O2 arénu by asi nezaplnili, ale v klubu by Sight Welder mohli způsobit pěknou paseku. Hrají živelně, skladbám nechybí nápady a pro spoustu lidí bude zpěv naprosto v pohodě. Reveries je upozorněním, že v Izraeli to stále žije.



Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky