Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nato že Blues For The Redsun fungují už od nějakého roku 2010, se jim nedaří vydat klasickou velkou desku. Místo toho jsou to drobné demosnímky, splitka a nově i singl. Možná je to záměr, který má korespondovat s žánrem, tedy dělat vše opravdu hodně pomalu, nespěchat nikam a tu a tam vykřiknout. Aktuální výkřik se jmenuje Deadspace / Knocking On The Cemetary Gates a jde o singl/split, nebo jak to nazvat, s projektem Omm.

Proč to podivné zařazení formátu? Protože jde o jednu, byť rozmáchlejší skladbu na straně jedné (singl) a o tu samou skladbu zremixovanou projektem Omm na straně druhé (split). Strany však nejsou LP, ani EP nýbrž MC. A u tohoto nosiče se chvíli pozastavím. Nahrávku vydalo společenství Analog Freaks a nutno přiznat, že jde o krásně provedený kousek. Jednak jde o jakousi formu kazetového digipaku a jednak jde o skvěle použitý kontrast zlaté a černé. Však posuďte vizuál sami na stránkách vydavatele zde. …není to krásné řešení? Minimálně mně se taková podoba velmi zamlouvá a mám velkou chuť si alespoň poslechnout zbytek realizace Analog Freaks, jelikož i další počiny se zdají být hmotně lákavé. Takže tu máme singl-split s jednou skladbou o dvou verzích v kazetové podobě a krásně provedeném obalu, včetně grafiky. Co teda ta muzika?

V úvodu jsem zmínil, že Blues For The Redsun nikam nespěchají, což odpovídá jejich škatulce. Ano, dokonce i Kniha Kovu II zařadila kapelu do doom metalu pomalého střihu. Můžeme si však ještě přisadit sludge potažmo drone. Takže pole v našich končinách prakticky neorané, či přinejmenším nedoorané (vzpomeňte na kolegovu recenzi minulého dema a vzpomínku na opomíjený klenot Gospel Of The Future, kteří zase v uvedené knize chybějí). Čili vláčný sludge omotaný noisovou stuhou. Bicí v klasickém rytmu jeden kopák za minutu, kytary hrubé, neotesané a kvílivá sóla jsou náležitě bolestivou destrukcí, což v kontextu žánru znamená znamenité plus. Líbí se mi i práce basovky, která nedrnká v pozadí, ale i vyjede sem tam dopředu. Ruchy a zvuky podtrhují nervozitu feťáckého zaměření, čímž se nabízí provázanost s hlavním motivem obrázku na obalu. Zpěvu zde sice není mnoho, ale o to intenzivnější je jeho přednes. Nejednou mne vyprovokoval vzpomínku na šílenost Diagnose: Lebensgefahr.

Negativa vidím v krátké stopáži, kde naopak přítelkyně spatřila její plus. Rovněž mě překvapilo nevyužití druhé strany kazety, která se tak propůjčila remixu od Omm. Remixy v obecné míře nechápu a nebaví mě. Tady jde však o trochu jiný styl a upřímně, kdybych se to nedozvěděl, ani bych nějakou větší souvislost mezi skladbami nenašel. Omm totiž funguje čistě na elektronické bázi, čili ve spojení s pochmurností Blues For The Redsun dostaneme dusivý ambient. Ano, některé pasáže fungují se stejnými principy, ale obecně jde o výrazně znásilněnou skladbu, ze které mnoho původního nezbylo. Snad jen ta celkově sklíčená atmosféra a plíživé tempo.

Celkově vzato jde o dobrý materiála osobně si myslím, že jde o dosud nejlepší studiovou nahrávku Blues For The Redsun. Jednak kvůli tomu, že oproti minulému demu skutečně hraje, jednak má hezkou fyzickou podobu a konečně i její hudební náplň je plná aspektů, které si od podobně laděných spolků žádám. Jen už by to chtělo nějakou delší a větší nahrávku...