Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vedle mnoha jiných věcí mám rád ty naprosto upřímné a bezelstné postřehy, které nezatížené ničím a nikým vytrysknou a trefí naprosto přesně. Král je nahý! Znáte to, malé dítě učí lid, jak koukat na svět. Pokud jde o hudbu a mou ženu, funguje to dost podobně - i moje provozní slepota občas ustrne v úžasu nad přiléhavostí jednoduché a málo rozvité věty. „Ty ses dal na hip-hop?“ „Ne,“ odpovídám dotčeně, „to je hardcorová kapela Crouch a jen ta obálka vypadá tak blbě“.

Crouch hrají NY hardcore, za který si dosaďte především Sick Of It All - ta podoba je naprosto evidentní, nijak neskrývaná a pokud tenhle žánr nemusíte, můžete zde bez výčitek skončit - žádný exkurz mimo se nekoná. Pokud ale máte tuhle muziku v krvi, milujete tu drnčící baskytaru, sborově nařvané vokály a větší než malou porci energie, jste ve správný čas na správném místě. Bylo by totiž velmi jednoduché desku utnout s tím, že podobných je hodně a že přínos scéně se rovná nule, ale tak snadné to dneska nebude.

Jednoznačnou devízou „Warning Shot“ je zmíněná energičnost a dravost, daná jednak maximálním nasazením Bormanna za mikrofonem, přímočaře nabouchanými bicími a pak zvládnutou kompozicí skladeb. Nic složitého se nevymýšlí - songy mají kolem třech minut, průzračnou a lety ověřenou strukturu a kytary položené mezi hutnou valivostí Biohazard a přiměřenou ostrostí. Vše v ideálním poměru, jehož esenci představují (jen tak pro představu) skladby „Kings of Today“, „Eat My Shorts“ či „Crouch“, moje favorite one.

Drobné úkroky stranou se najdou a jak už to tak bývá, působí šťastnějším i méně šťastným dojmem. Kladně lze hodnotit občasně se vyskytující nápaditost v kytarové hře, která si vedle klasického riffování dovolí sem tam změnit efekt; a to osvěžuje. Vedle toho jede rytmická sekce více méně na jistotu, a to je jedině dobře. Slabším článkem řetězu jsou různě nasamplovaná outra, která mi vadí sama o sobě (hlavně v závěru „Trash“), ale která především trpí lacinou produkcí a omezenými studiovými možnostmi. Výsledek je tak velmi slyšitelně amatérský a jeho obhajitelnost by rostla přímo úměrně s velikostí rozpočtu na studio. V tomhle případě prašule především, bohužel.

Jinak ale se zvukem z Davosu větší problém nemám, i když jeho rukopis „oddělených a ostře ohraničených nástrojů“ mi dvakrát nesedí (podobně třeba u Le Bain de Maid), i když z pohledu dynamiky je nahrávka průšvih, a i když by šel výsledek jednoduše shrnout jako „malá a laciná produkce“. Hudební laťku kapela naštěstí drží poměrně stabilně po celý hrací čas a milovníci žánru budou spokojeni. Osobně bych se přimlouval za nápaditější přístup ke kompozicím (přece jen z časem docházím do stavu, kdy mi skladby připadnou střižené až moc podle jedné šablony), ale především za chytré české texty. O světových ambicích totiž mluvit nelze a domácí publikum by je určitě uvítalo. Já tedy rozhodně.