Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Silent Stream of Godless Elegy - Jiná

Silent Stream of Godless ElegyJiná

Garmfrost10.4.2024
Zdroj: CD, 6 panelový digipak, bandcamp/ promo od kapely
Posloucháno na: všem možném a všude
VERDIKT: Jiná má svoji náladu. Tíživou, melancholickou, ale také něžnou a osobitou.

Letošní nahrávka moravských zadoomaných folkařů Silent Stream of Godless Elegy Jiná není deskou s novými skladbami. Jiná představuje SSOGE v akustické podobě. Sajlenti mají akustiku rádi, jejich desky se přirozeného zvuku nebojí, a stejně tak jsou známé některé jejich akustické koncerty. Byl jsem zvědavý, zda zcela akustické skladby nebudou pro mě málo. Nejsou málo.

 

Aby bylo jasno, nečekejte unplugged ani pocit z vypnuté elektriky. Jiná má svoji náladu. Tíživou, melancholickou, ale také něžnou a osobitou. Kapela dala svým songům novou tvář, aniž by změnila jejich podstatu. Tiché prostředí neruší všudypřítomné bicí nástroje. Michal Milták ukazuje, kterak je zdatným a zároveň citlivým bubeníkem. Skladbám prospívá pulzující energií a šarmem.

 

ssoge 

 

Ač nejvýznamnější složkou se zdají zpěvy Hanky s Pavlem, dá se na desku nahlížet s pohledu kytarového, respektive strunového souboje se smyčci. Z toho vyplývá, že každá část i detail má své místo, svůj důvod. Vedle Radkovy kytary zde zní akustická kytara Jirky Kučerovského a nutno dodat, že se jedná o pamlsek. Standa Pavlík se svojí basou dávno ukázal, že svůj nástroj nenechá zastínit nikým a ničím. Na Jiné umí ztichnout stejně jako Michal Milták, a právě tak rozvířit klidnou vodu. Nemá cenu pitvat každý nástroj, protože deska je postavena na celku. Michal Sýkora s Gabrielou Povrazníkovou přikrývají smyčcovou harmonií ostré hrany delikátní něhou. Zvláštní místo má hostující Aliaksandr Yasinski čarující na akordeon či piano Jana Andra obohacující už tak bohatou škálu emocí.

 

Jiná je postavená převážně na skladbách z Návazu a Smutnice. Výjimkou je závěrečná I Would Dance, v níž jediné zazní angličtina, a nová skladba, lidovka Pod Babíma horama, která je umístěná hned po úvodní Samodivou. Díky zvláštní péči aranžím, jež kapela svěřila do rukou Michaele Niké Vopálecké, a nástrojové i pěvecké pestrosti, je poslech dobře známých písní absolutní radostí. Nezvykle civilní Pavlův projev mi bere dech. Hančin silný hlas a bohaté linky jsou samozřejmě dominantou desky. Na jejím projevu stojí a padá celá nahrávka. Nicméně musím vypíchnout neustále se zlepšující Pavlův zpěv. Je ho slyšet méně, ale o to větší radost mi dělá. Užívám si jejich pěvecký duet v Skryj hlavu do dlaní. Hančin zpěv mi lahodí v Sudici. Sudice je protkána ohromnými plochami a zcela klidnou náladou. Výše zmíněná harmonika vkusně hází doomovou nádheru do folkového vyprávění přirozenou formou bez tlaku a snahy. Dovedu si představit, že se touto cestou SSOGE vydají znovu.

 

jina

 

Rovněž vnímám sílu Ptakoprava. Zachována zůstala tíha a temnota a zároveň se v novém pojetí ukázala zvláštní atmosféra. Z černoty se do harmonické melancholie odbočuje čistě sporadicky. Hravé perkuse zneklidňují. Smyčce jako by posluchači podřezávaly krk a přitom ho líbaly… Přísahám jsou spolu s Malověrnou největšími hity desky. Tady se dějí věci.

 

Můžete si rovněž všimnout dvou hostujících pěvců Tomáše Bečky, jehož hlas krásně rezonuje v začátku I Would dance, či éterické Kateřiny Eichlerové. Můžeme obdivovat špičkovou produkci nebo mix od Borse Carloffa či profi dotek Miroslava Chyšky, který je odpovědný za mastering. Také se můžeme kochat zpracováním digipaku hozeným do bílé s naturalisticky pojatými fotografiemi hudebníků, texty a doprovázejícími obrázky v čele se spící vílou na čelní straně. To nejdůležitější ale na bedrech nese kapela sama s přísným šéfem za zády.

 

 

Deskou se vine jako zlatá nit láska k folklóru, muzikantství a krásné češtině. Lyrika umocňuje baladické skladby. To platí i naopak. Silent Stream of Godless Elegy vyspěli. Netuším, nakolik je Jiná ukázkou možných příštích cest či pouhou odbočkou, radostí… Myslím, že tohle není vůbec důležité. Je jisté, že si tato legenda může dělat, co chce. Že jí to jde, že má svou cestu, že nezrazuje své kořeny, ať už zní jakkoliv.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky