Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zdá se to být průzračně jasné. V mém životě má zcela výsadní místo elektronika, přesněji řečeno ta zvrácená, temná a bizarní. Ve světě, kde bude vždy dost místa pro stíny vrhané světlem, zdá se to být logické. Stíny vrhá nejen kytarová muzika. Umí v nich bujet a žít i elektrická tíseň a bolest. Industriální scéně jsem propadl už jako malej špunt, co když poprvé narazil na Reznora, neběžel se schovat, ale kouknout se mu do hlavy. Hle, výraz post-pankáče na tripu, co spí s krabičkou efektů pod polštářem, mi neskutečně sedl a sedí mi dodnes. Dnešní retro nebude v rytmu běžného retra metalových opusů, to je z úvodních slov asi docela jasné. Dnes přišel čas na špínu a hnus industriálního pekla, takže kdo tomuto stylu neholdujete, ruce pryč.

SIN je hříchem. SIN rozpoutává hlučno v bodech ticha. Ohýbá rohy dovnitř sebe, až se drolí rez a špína. Deska z roku devadesát osm je to největší peklo, jaké jsem za svůj život kdy slyšel. Neznalí mohou tvrdit něco o existenci zvrácených děl Skinny Puppy v dobách moru, beru i uřvanou elektro špínu na dně scény, co si rve žíly z těla a obklopuje se ohněm. Tahle deska milující hluk je svým způsobem uřvaný unikát, smetánka, co se přijela bavit tím, že vám řve z obou stran do uší. A přitom to tahle francouzská parta roztopí pomalu, dalo by se říci, že až popově…

Noisy Pipes Lovely Noises začíná jako něco starého od Reznora. Nápěv v duchu temného popu vytrhne z opojení křečovitý řev, co proletí prostorem a utne romantiku jednou pro vždy. Bylo to v dobách, kdy NIN vydali svou Spirálu a svět se otočil k temné straně vesmíru. Industriál letěl jako nikdy a vznikaly bandy, co mohly přepisovat historii. SIN vydali ukrutné dílo, ne nepodobné hřebíkové veličině, kterou si za vzor museli brát všichni. Trojice cvoků včele s hlavním mozkem Brunellem do toho šla po hlavě a nikoho nešetřila. Jejich pojetí industriálu je špinavá rezavá masturbace na pitevním stole, kde se laciný pop pojí s metalovým řevem a živé bicí se míchají s dunivým tepem automatů. Trojice použila modulované hlasy a skřeky, což dohnala až do naprostého extrému v trojlístku „le sanctuaire du scion“, v jehož finále už chybí cokoli pozemského.

Jejich záliba v klasických industriálních rubanicích je znát především na tracku „vva?“, který je osmiminutovou jízdou kytarového řevu a mastných beatů, mlaskajících v dusném reji. SIN se nebojí do svého díla dát všechny odstíny scény, takže jdou až na dřeň a ukončují desku samotným vzýváním pekla. Track je odlišný od zbytku desky, „outro“ se na ploše necelých devíti minut odvíjí pouze za doprovodu perkusí, letmých úderů na bubny v ucelném, postupně se zrychlujícím rytmu. Co je skutečně intenzivní, jsou brutálně modulované hlasy a řev, kterých postupně nabývá, až dojde k prolnutí v jednu masu kakofonie. Zdá se to být těžké doposlechnout do konce a vězte, že je tomu skutečně tak.

Vzpomínám si na kamaráda, který jezdíval z domoviny stopem v neděli večer do školy. Track úplně na konci desky se mu uhnízdil ve sluchátkách, když byl kdesi pod mostem u silnice v úplné tmě. Dodnes si pamatuji, jak mi vyprávěl, že stopování bylo ten večer děsivým čekáním na světla. Málem se zbláznil, čemuž se při každém poslechu této desky nedivím. SIN začínají pomalu, postupně přidávají na intenzitě. Nahuštěné pasáže jsou vyřvané a nabušené naživo, kdy prakticky vše ustoupí dozadu a nápor se zvýší na maximum. Trojice dokázala ve své době zhmotnit strhující pekelnou atmosféru, k čemuž měli velkou řadu nástrojů, až se mnohdy zdá, že desku nahráli především sami sobě. Dodnes mám pocit, že SIN vydali dílo natolik intenzivní a jiné, že prostě nemohlo mít všeobecný úspěch. Proč? Na totální underground příliš uhlazené v popových pasážích, pro příznivce zmiňovaných NIN totální šílenost. A to moc dobře vím, jaké peklo Reznor dokázal zhmotnit ve svých ohnivých, navztekaných pasážích (beru v potaz i remixy na Spirálu, které dováděly už tak vyhrocené věci schválně ještě dál).

Minulý odstavec skončil na čísle 666 znaků, což beru jako pravou chvíli, kdy to s dalším odstavcem utnout. Příznivcům industriálu, kteří se dostali daleko dál než jen ke známým jménům, mohu doporučit, ti ostatní mohou zůstat v klidu. Pošahané dílo, co mělo už pouze jediného, naprosto odlišného následovníka. Kapela od roku 2002 nic nevydala, takže historie této nemocné bandy už je, zdá se, dopsaná. Na druhou stranu mi to nebrání se čas od času kochat jejich veledílem, proti kterému jsou novodobí pekelníci z velké většiny jen strašáky z výkladních skříní.

// na fotkách je mnou nafocený originál CD

// poslech lze uskutečnit na tomto odkazu

// SIN se zmocnili v dobách pozdějších i Army Of Me od Björk