Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sinsaenum - Repulsion For Humanity

SinsaenumRepulsion For Humanity

Bhut1.9.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Chce se říct all star band (a určitě to nebude zavádějící terminologie) vydává své již druhé album. Deska plná moderního death metalu s jasným americkým rukopisem a jednoznačnou funkčností. Zábava v plném proudu, což je nakonec fajn.

Asi bych si měl sednout na zadek, nasadit maximální hodnocení a vysmrkat ze sebe ta nejlepší superlativa, která znám, a všem bez rozdílu doporučovat kapelu Sinsaenum. Hádám, že tohle totiž bude cesta, kterou se ubere nejedno medium a svým způsobem to bude i pochopitelná reakce. Pravdou zůstává, že Sinsaenum jsou šikovní a jejich nová deska Repulsion For Humanity nezní vůbec špatně. Ale hlavním důvodem oslavných ód bude jistě to tajemné složení kapely, za kterou stojí velcí a jak jsem již řekl šikovní hudebníci. Však, kdo by neznal Attilu, Joeyho Jordisona, Frédérica Leclercqa a další xichty, kteří tvoří tuhle mezinárodní sestavu? Jistě, bez metalových archivů bychom byli určitým způsobem v řiti a museli se tak spoléhat na paměť, kam se jména hudebních umělců vejdou jen sporadicky. Ale nechme plky a předsudky a pošťuchování a vůbec a podívejme se na tu hudební stránku věci.

 

Album Repulsion For Humanity vychází na velkém labelu earMUSIC, které už má delší čas podepsaný kontrakt s Deep Purple, Gamma Ray, Tarjou, Stratovarius nebo Unisonic. Tedy s kapelami po většinou s heavy a power scény. Proč se rozhodl tenhle label vydat deathmetalovou desku, netuším. Tím se dostávám k žánru, který simsalabim …eh Sinsaenum hrají. Je to death s velmi moderním pojetím americké scény, kterou mnozí řadí pod slovíčko alternativní. Na mysli všechny ty Slipknoty, Mushroomheady, Disturbedy, Mudvayny a další. Když se na tenhle jejich metal naroubujete death s americkým výrazem dostanete celkem zajímavý koktejl tvrdé muziky. A odtud to všechno startuje – je to drsné, hrubé, tvrdé, nekompromisní a americké. To navzdory tomu, že v hudbě působí šprýmař z Francie (Frédéric) a vokální mistr ze země pálivých uzenin (Attila). Ale nenechte se opít siláckým výčtem přídavných jmen. Sinsaenum jsou celkem členití a ještě k tomu melodičtí a umí i zvolnit a pohrát si hezky s kompozicí. Takže nejen death (a vyčetl jsem, že má jít i o black, ale ten jsem v jejich muzice úplně nechytl), ale i něco k tomu. Přesto všechno se to valí velmi rychle a svižně. A taky tvrdě.

 

 

Hned první song vybafne pěkně navztekaně a dokáže spolehlivě zaujmout zcela od začátku. Vystřídá několik poloh, v nichž se to hemží hráčskými kejklemi, které si autoři mohou spolehlivě dovolit. Jeho struktura a nálada, která ze skladby i několika dalších následujících kousků číší, mi hodně připomněla tvář Deicide. Zvukově je deska oblečena do celkem moderního kabátu a třeba ty bicí mi vážně připomněla sound Slipknot. A rozhodně bych nevyloučil možnost, že to slyšet prostě chci. Ale schválně si to zkuste – ty škopky jsou jak The Blister Exists (bez doprovodných perkusí pochopitelně). Pak následuje masivní blok rozličného deathu s líbivým průběhem, ale možná až příliš dlouhým trváním. Přece jen přes hodinu trvající deska už je dost náročným materiálem k přežvykování. Nebál bych se to trošku proškrtat, aby tak dílo znělo více dravě a přímočaře. Nicméně se dá říct, že deska obsahuje opravdu masitý materiál, který se hned z kraje neoposlouchá a nutí ke studiím. Co mi však nebaví a přijde mi jako opravdu fádní věc, jsou fade-outy. Hlavně poslední song, který když už musí mít tak dlouhé trvání (téměř deset minut), tak na konci jen pluje do ticha. A to i přes celkem slušnou nálož kytarových melodií a sólíček, které se v závěru skladby prolínají a vyměňují. Hádám, že pánové jsou schopní vymyslet lepší závěr desky, než pozvolné utápění v tichu.

 

Pro domácí vřeštění je to určitě fajn nahrávka. Na soustředěný poslech už taková síla chybí. Je to příjemná kulisa s řemeslnou vyspělostí. Nemůžu říct, že je to kravina nebo blbost. Pořád to ven hodně tahá Jordisonova hra na bicí a celkem pestré kytary. Vokální kreace mi přijdou poněkud nevyužité, vzhledem k tomu, že mnozí víme a známe, čeho všeho je Attila schopen. Tak tady vidím trochu pokulhávání. Na druhou stranu je to dost slušnej kousek, co se zaryje a potěší. Není tam nic urážlivého a překážejícího. Pokud se už dopředu neposerete z toho, že to dělá taková směska lidí (a to myslím ve smyslu fanatického nadšení i elitářského odvrhnutí), poslech si určitě užijete. Takže OK, za mě dobrá deska se stylovým, leč lehce okoukaným obalem od Travise Smithe. Najdu-li někde v šuplíku čas, podívám se na chlapíky 7. října ve Futuru.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Tom / 22.9.18 18:09odpovědět

Hlavní vokál už asi není Attila Csihar, ale Sean Zatorsky.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky