|
|
||||||||||

Brněnské doomaře Somnus Aeternus není třeba čtenáři Echoes nijak zvlášť představovat. Díky příležitosti vydání debutu „On the Shores of Oblivion“ jsme o nich psali a také je tenkrát vyzpovídali. Dalo by se to shrnout tak, že po čtyřech letech jsou zpět s následovníkem „Exulansis“. Jak se mají a co dělají, nám sami pověděli v dnešním rozhovoru - klikejte SEM.
V sestavě Somnus Aeternus proběhla pořádná bouře a z členů, podílejících na první desce, zůstal jen zakládající činitel Wohma s Insomnicem. Ostatní zmizeli v propadlišti dějin, nebo se prezentují jinde. Stejně jako sestava je nový i sound kapely. Ten tam je onen death doom, jak by se dala nazvat hudební stránka debutu. Doom je základním kamenem i „Exulansis“, ale kapela ráda vyráží na výlety jinam nebo tam, kam se před nimi ještě nikdo nevydal. Přemýšlel jsem, co je nejhlasitější změnou vyjadřovacího jazyku novinky. Wohma dál exceluje na sólovce, jeho hra je opravdu mistrovská. Navíc hraje v tandemu s druhou stejně výbornou kytarou, tudíž se mohou pořádně odvázat nebo jen tak tklivě rezonovat a pořád zní skvěle. Pak mě napadlo, že nejvýznamnější je výrazné potlačení klapek. Ty samozřejmě v hudbě zní a není jich málo. Jsou pestřejší a poutavější než na debutu, nehrají ovšem nad kytarami. Jsou „jen“ doprovodným nástrojem, který krásně doplňuje celkovou mozaiku.
Posluchače bude určitě zajímat zakomponování bezpražcové basy, házející styl Somnus Aeternus do odvážnějších vod, než jak je v doomu obvyklým jevem. Ale zase platí, že ani basa není vytažena, aby rušila nebo stahovala veškerou pozornost. Tu na sebe strhává Insomnic. Na debutu byl jeho hlas ještě ve stavu hledacím. Growlovat uměl, ale nepouštěl se do žádného dobrodružství. Jeho pokusy o čistý projev nezněly dvakrát povedeně. A ejhle, nyní je vše jinak! Nechal rozeznít všechny vnitřní démony a rozsah jeho hlasů je úctyhodný. Řve nervním vyčerpáním, křičí vyděšeným i rozčíleným jekotem chovance ve svěrací kazajce. Také čisté zpěvy naznaly výrazného zlepšení. Dále sice zůstává při zemi a bojí se popustit vášni, aby jej strhla stejně jako při řvaní, ale zřejmě si budeme muset počkat na další desku a tam bude jeho projev zase notný kus rozevlátější. Nechci tím naznačovat, že jsou čisté zpěvy špatné. Ne, neujede z linie a má hezky zabarvený hlas. To jen v porovnání s extrémními vokály působí křehce. Spíše si jen tak pobrukuje, což ve finále funguje jako uklidnění ve vší té naléhavé šílenosti, co se z jeho chřtánu line. Bicí jsem si nechal naposled. Ve středních a pomalých polohách jsou zajímavě vymyšlené, ale problém mám tehdy, kdy se v „Path Through Oblivion“ rozjedou v rychlejším tempu. Asi to měl být blast beat, ale ve výsledku je to jen takové plácání do vody.
To už se dostávám k nápadům samotných písní. Většina má nadprůměrnou atmosféru plnou proměnlivých barev. Ale pak mi náladu rozladí vkradená vata mezi elitní melodie. Se zmíněnou „Path Through Oblivion“ jsem se potýkal nejdéle. Po nemastném neslaném úvodu a jeho „rychlé“ vsuvce jsem nečekal, že objevím v půlce skladby kouzelné místo, plné bolestné melancholie s opravdu krásným zpěvem. Pak se opět vrací k počáteční melodii a já si říkám, proboha proč. Každopádně tohle je asi jediná výtka. Možná ještě nerozumím závěrečné instrumentálce „VI“, ale beru ji jako tiché rozloučení po šíleném výbuchu.
Nejsilnější moment nacházím kupodivu hned v úvodu. Skladba „Zen and the Demise“ rozehrává psychotickou auru vesmírnou basou nad akustickou vybrnkávačkou, která se promění za doprovodu mohutného řevu v rozervanou duševní tryznu, která v půlce graduje v ohromně ulevující katarzi. Máte pocit, že umírání je stejné jako zrození či orgasmus. Podobně silnou píseň cítím ve „Frostbound“. Také zde se dočkáme různého zabarvení jak nástrojů, tak melodií. Jestli má některá skladba nejblíže k doomu, tak je to právě „Frostbound“. Osudová bolest je ale trhána útoky schizofrenie. Insomnic zde použije všechny možné hlasy a řevy, jaké si dokážete představit, respektive nedokážete. Klávesy zde vykukují poněkud více než jinde, ale nevadí, neruší, baví.

Je jasné, že kluci dali do svého díla vše, co mohli, a myslím, že i víc. Album má pár míst, která zahluší nadpozemskost zbytku, což je škoda, ale předpokládám, že vzhledem k obrovskému skoku mezi debutem a „Exulansis“ bude další následovník mistrovské dílo.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Label:Epidemie Records
Vydáno:Duben 2016
Žánr:doom metal
Wohma - kytary
Insomnic - zpěvy
Čed - baskytara, klávesy, vokály
Tomáš Vaverka - bicí
Kubýk - kytary
1. Zen and the Demise
2. Insecure Pawn
3. Frostbound
4. Path Through Oblivion
5. Reaching the Anattá
6. VI

Somnus Aeternus
On the Shores of Oblivion

Tomáš "Wohma" Burkert
Dokonce i hrobové ticho může být zajímavou inspirací.

Somnus Aeternus
Doom je takovej kámoš, co si s tebou dá pivo, když ti je nejhůř

Morgue Son + Somnus Aeternus + Six Is The God's Number
12.5.11, Brno, Melodka

Chimera Black Night 2
2.3.19, Praha, Nová Chmelnice

Ceny Břitva 2012
23.3.13, Melodka

Hell Militia
Last Station on the Road to Death

War For War
Illud Tempus

Pouppée Fabrikk
Armén

Mære
I

Maïak
A Lie We Don’t Believe Anymore
Právě vychází zajímavý úkaz v podobě audioknihy Heimatcore, čtěte tiskovku níže:
26.5.2026České rockové ceny Břitva, zaměřené převážně na tvrdší formy rocku, metalu, punku či hardcoru, oznamují nominace za rok 2025, které určilo 39 hlasujíc...
26.5.2026Změna v soupisce kapel se dotýká odpadnuvších Vortex Of End a Outlaw. Náhradou za ně jsou Cromlech a Srd. Více v tiskovce:
25.5.2026Venku je nová kniha s hudební tematikou, a to titul Bejt hardcore není sranda od Michala "Mičla" Dajče. Na 280 stranách Michal mapuje svých 25 let na ...
25.5.2026Bansko-bystrická post-blacková kapela Solipsism právě vydala své nové album nazvané Pedagogy for the Existentially Exhausted, které je kromě digitální...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.