Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Stockholmský kouzelník rozjel svůj byznys s omamnými lektvary naplno teprve nedávno, ale jeho dlouhý šedivý plnovous není falešný. Své první kroky totiž učinil už v dávných dobách metalového středověku, kdy vrcholila vlna extravagantních účesů a kdy velký grungeový třesk teprve klíčil v kapsách otrhaných džín Kurta Cobaina. Sorcerer si nevedli vůbec špatně a svým eponymním demem v roce 1989 údajně potěšili na 1500 zákazníků. Když se však o tři roky později připomněli dalším demosnímkem, ukázalo se, že jde o jejich labutí píseň a s kouzlením byl ámen. Ale ne nadobro.

Ticho po pěšině se sice protáhlo na 18 let souvislého mlčení, ale na konci tohoto epického tunelu přece jen čekalo světlo v podobě reunionu, k němuž došlo v roce 2010. A jakoby Sorcerer chytli slinu, pocení demáčů šlo stranou a kapela se dodnes pochlapila už dvěma řadovými alby a jedním EP. Neviditelná ruka trhu si žádá akci a kdo zaváhá, končí v propadlišti dějin, to je pochopitelné. Že je doom metal v kurzu však neznamená, že stačí nahodit psí oči, zpomalit tempo a je vyhráno. Natož v oblasti heavy/doomu, kde je slavná minulost pro současné kapely mnohdy krutým měřítkem. Už ani nespočítám, kolikrát jsem zkoušel objevit novou naději a po pár minutách nebylo co řešit. Se Sorcerer je to jiné. Svým modlám se klaní k nohám s elegancí a šarmem.

Středověká, resp. fantasy tématika ve spojení s heavy metalovými recepturami a těžkými kroky hutných riffů dává vzpomenout na klasická alba neklasických sestav Black Sabbath, zejména Tyr či Headless Cross, případně na výpravnější nálady Dio, např. Holy Diver. Představte si tyto ingredience ztuhlé na mrazu severského doom metalu a s podobným šmakem jako u kolegů Grand Magus. Sorcerer jsou pomalejší a majestátnější než družina JB Christofferssona, ale říkám si, že je to vlastně jedna rodina, jedno jablko, které se z Iommiho, případně Blackmoreova hmatníku dokutálelo až do země Tre Kronor. Více než kytarová práce se však k prazdroji Black Sabbath obrací spíše vokál Anderse Engberga, který má příjemně blízko k výrazu Tonyho Martina.

Ne náhodou Anders Engberg pár let kopal za power metalisty Lion’s Share, ale zdá se, že právě až u Sorcerer našel to pravé využití. Svým výkonem a smyslem pro harmonie táhne nahrávku The Crowning of the Fire King na úroveň skutečné korunovace a i když po sobě v rámci Lion’s Share nezanechal nesmazatelnou stopu v žánrové síni slávy, díky jeho zkušenostem a návykům může být u Sorcerer ještě hodně veselo. Nezbývá než doufat, že mu forma vydrží, přece jen už je to chlapík k padesátce.

Taktéž skladatelskou formu Johnnyho Hagela a spol. je třeba uctívat a opečovávat, neboť led, po němž Sorcerer sebevědomě kouzlí krasočáry, je tenký a zrádný. Skladby jsou dlouhé a rozjezdy pomalé a překypující důstojností. Ani tempových změn nebo nečekaných překvapení není mnoho. Přesto mají Sorcerer zvláštní dar včas ucuknout a ve správný moment popojet s těžce naloženým vozem o kus dál. Narazil jsem sice na pár míst, kde je výpravné představení už trochu ošoupané (např. v první části Ship of Doom), většinou však Sorcerer mají vše pod kontrolou a pod rukama jim kvetou hity (např. Abandoned by the Gods) a koncertní jistoty (všechno ostatní). 

Možná je na čase přiznat, že pro tento styl mám slabost. Po-Ozzyovská éra Black Sabbath je mi blízká, stejně jako hard rockové pojmy typu Rainbow, nemohu zapomenout ani na temnější zástupce jako Candlemass. Na druhou stranu nezbaštím jen tak ledasco s mizernou produkcí, špatným zpěvákem nebo jalovým materiálem. The Crowning of the Fire King žádnou takovou chorobou netrpí a zjištění, že ani na debutu In the Shadow of the Inverted Cross (2015) Sorcerer nešlápli vedle, mě utvrzuje v tom, že tyto zasmušilé melodiky stojí za to sledovat.