Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Netradičních desek nebývá mnoho do roka a člověk si jich občas v záplavě běžné produkce ani nevšimne. Mezi ono netradiční si každý samozřejmě zařaďte, co chcete, v tom vám rozhodně žádné hranice nakladu. Ostatně kde jinde platí síla osobních preferencí víc než právě tady.

Emil Amos je jméno, které snad nemusím detailněji představovat. Minimálně pokud jde o spojitost s Alem Ciznerosem a kapelou OM, čtenářům Echoes by měly souvislosti naskakovat automaticky a hned. A pokud ne, je na čase s tím něco dělat. Pokud jde o jeho ostatní kapely a spolupráce (za všechny jmenujme alespoň Grails a Holy Sons), tady už byste mě dostali a bez přetvářky přiznávám, že můj denní chleba to není. Co je možná moje škoda, ale tak už to prostě někdy chodí.

Tenhle chlápek se po víc jak padesátce nahrávek, kde nějakým způsobem figuruje jeho jméno, rozhodl, že vydá desku, kde to jeho jméno bude tak nějak o samotě a hned na titulní straně. První sólovka, první sbírka výhradně vlastních hudebních nápadů, o kterých sám autor mluví jako o kaleidoskopu, který spojuje rozdílné přístupy všech čtyř jeho kapel a zní jako soundtrack k napínavému evropskému filmu ze 70. let. Pokud jste na tom jako já a tak trochu tápete, co si pod tím představit, zkuste ... zkuste si tu desku prostě pustit.

Filmmusik skutečně jako hudební nahrávka působí poněkud nesourodě a pokud bychom v tom chtěli vidět slabinu, uvidíme ji snadno. Pro srovnání (pokud lze s něčím srovnávat) mě napadlo a vlastně po dlouhém čase i donutilo si znovu poslechnout album Svidd Neger od Ulver. Nebo Manes na půl plynu a možná ještě míň. Neboli netradiční hudba na pomezí všech možných žánrů (od rocku přes elektroniku a ambient, trip hop a downtempo indie a až nevím kam), která v tomto případě nemá ambice přečnívat přes obzor, ale spíš jej dotvářet a podbarvovat podle denní doby. Hudba k filmu? Jo, tak přesně něco takového by to mohlo být.

V souvislosti s tím vlastně ani tak nevadí, že jednotlivé položky tracklistu (občas slovo skladby fakt použít nejde) působí spíš jako takové rychle nahozené myšlenky, předprodukce dalších věcí, které se ale nestaly. Minimálně závěrečná věc Another Day by mohla být skvělou písní sama o sobě, kdyby se vše dopracovalo na víc jak minutu dvacet a dotáhlo do podoby regulérního songu. Ale přesně něco takového nejspíš nebylo v plánu a je potřeba se s tím smířit a přijmout to. A někde tam je schován základní předpoklad k pochopení alba Filmmusik...

... protože Filmmusik je hudební nahrávkou spíš jen formálně, ale jinak je to exkurze do autorovy hlavy, jež má za cíl ukázat jeho celkový záběr a míru fantazie. Nevýhodu to samozřejmě má a je jí snadné odsouvání desky na pozadí zájmu při jejím poslechu. Možná k tomu vybízí spíš její sklon k ambientu, možná prostý fakt filmové hudby, možná i absence vyloženě strhujících míst, která by člověka chytla za límec. Poslouchat Filmmusik a snít o něčem úplně jiném je pak docela snadné.

Nehledě k tomu všemu je Filmmusik albem, kterým má smysl se zabývat, už jen z toho titulu, jak píšu úplně v úvodu - netradičních desek nebývá mnoho do roka. A dodejme klidně dobrých anebo zajímavých netradičních desek. Asi nebylo záměrem tímto albem položit na lopatky hranice hudební avantgardy, ale prostě jen dát reálnou podobu něčemu, co by bylo škoda nechat si jen pro sebe. Dobře že se tak stalo.