Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pojem Skáld je označení pro básníky a jiné veršotepce, který se zachoval ve staré norštině. Další detaily tolik neznám a mohu jen zbaběle odkázat na wikipedii a jiná encyklopedická moudra, která můžete mít po ruce. Já mám v tuhle chvíli (psaní recenze) něco alkoholu na stole a v útrobách, takže jsou mi souvislosti trochu ukradené. Má to hned několik důvodů, jednak se nepovažuji za seriozního žurnalistu ale fanouška, a jednak mi dal daný žánr trochu zabrat, protože jej v přehrávači nehostím takřka vůbec.

Skupina, či snad projekt Skáld je ryze folklorního ražení a odkazuje se čistě na severskou a vikingskou éru. Hodně se hovoří o Norsku, od kterého umělci čerpají ze všeho nejvíce, což je svým způsobem zajímavý jev, neboť kapela samotná je z Francie. Já nejsem velký fanda čistého folku, ačkoliv mi jeho občasný poslech nevadí, ale psaní recenze si vyžaduje víc, než jeden či dva poslechy. Tak jsem musel přistoupit k podpůrným prostředkům vhodným k udržení mysli a jejího částečného rozmočení ve snaze vytvořit nasakující houbu okolního dění. Což je trochu náročná, leč příjemná disciplína, ale nechme chlast chlastem.

Pokud zmiňujeme norskou folklórní hudbu a její novodobé zástupce, možná si někteří z vás vzpomněli na jména, která jsou s tímto aspektem spjatá. Určitě by vás mohla napadnout Wardruna. A to je vlastně správně, neboť právě k ní bych celé hudební snažení (které je vážně kvalitní, nikterak degradačně jsem toto nemyslel) mohl přirovnat. Ovšem zde vidím nejbližší paralelu s prvotním albem Runaljod – Ragnarok. To novější (shodou okolností) se jmenuje Skald a jeho obsah už mi přišel více utahaný a osobně jsem v něm nenašel mnoho sympatií, spíše několik dobrých důvodů k rozčílení. Já ty zpěvy nějak nedávám a ta unylá atmosféra mi zkrátka nic neříká. Asi teď špačkujete (pokud máte jejich tvorbu rádi), ale berte v potaz i pohled z druhé strany a zároveň doporučení, že pokud vás Wardruna baví, tak vás bude bavit i Skáld. A to teď nemyslím zle, neboť právě u frantíků jsem našel kouzlo, které mi Norové nedali. Možná je to taková ta přehnaně vložená energie do snahy, aby výsledek vyvolával mnohem mocnější pocity, než která mohla skutečná dobová muzika dodávat. Ale nenechte se zmást, Skáld nejsou jen tupí válečníci, ale dokážou svou melodikou navodit různorodé pocity.

Druhým srovnávacím prvkem jsou nahrávky Ivara Bjørnsona a Einara Selvika. Tedy Skuggsjá a Hugsjá, se kterými může Vikings Chant hodně dobře koketovat. A zde má znalost norských ryze folklorních kapel končí. Můžu sice přihodit jména jako Rapalje a Omnia, ale první jmenovaní se věnují spíše irskému střihu a Omnia nasává od všeho trochu, aby pak do skladeb vkládala poznatky současnosti. Spíše mi jde o to srovnání, protože nejde ani o metal, ani o rock, ale ryze jen o folklór s maximálním využitím dobových nástrojů, jejichž jména si nejsem schopen určit, natož zapamatovat.

Možná jste nabyli dojmu, že nejsem ten správný recenzent k ohodnocení díla od Skáld, ale vězte, že tak natvrdlej zase nejsem. Když je něco kvalitní, dokážu to ocenit, ačkoliv se nemusí jednat o můj hlavní směr. A právě ve Skáld tu kvalitu vidím. Jde především o výběr tří velmi kvalitních vokalistů, kteří by tu desku dokázali utáhnout i stylem a cappella. Líbí se mi její zvuk, který umí pracovat s atmosférou a její příležitostná gradace. Žádné umělé hlasité kreace. V atmosféře se pak střídá magičnost s výpravností. Veselých tónů zde mnoho není, deska je to možná až příliš vážná. Už kdysi, když jsem poslouchal staré irské kompilace lidových skladeb, kde mě bavila jejich rozmanitost, která dokázala přecházet od chlastání k pláči a volně se překlenout až v útok. Takové rozmary mi tady zase trochu chybí. Ale i tak si myslím, že Vikings Chant udělá radost všem, kteří mají tradiční hudbu Skandinávie, respektive Norska, rádi.