Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Do rukou se mi dávno dostalo promo pražské metalové formace Spreading Dread. Bohužel po peripetiích se změnou působiště celé naší redakce, dostávám se ke zveřejnění recenze na jejich debut „Sanatorium“ až nyní. Takže kapele posílám ještě jednu omluvu k těm předchozím. Události se sehráli nepředvídatelně a každé vrhnutí osudové kostky chtělo, aby album bylo zrecenzováno až na naší nové etiketě Echoes.

K promům přistupuji značně ostražitě a málokdy mne dokáží zaujmout tak, abych měl chuť se vrátit a dát ho znova dobrovolně. Tak nyní jsem vám napověděl, zda budu laskat, nebo srážet do propasti průměru a níže. Ano, Spreading Dread mi potvrzují, že v tuzemském undergroundu se líhne něco pozornosti hodného. Mastering si pánové nechali zhotovit mistrem "Dodo" Doležalem, kterému se podařilo ušít slušný kabát vhodný k prezentovanému stylu. Dostatečně špinavý odpoutaný od garážovky, ale stále je co v budoucnu vylepšovat. Občas v některých skladbách zvuk nemile kolísá („Revelation of Dreads“), ale pravděpodobně to narazilo na finanční strop, což v podmínkách klopení z vlastní kapsy chápu. Důležité je, že žádný instrument nezapadnul. Kapela se pohybuje v metalovém rybníce s příchutí thrash/deathu a řádnou procentuální položkou progrese a techniky. Decentně se zachází k punk core přímočarosti (naštěstí jen občasně).  S ohledem na progresivní choutky a věk hudebníků nezbývá nic jiného, než se těšit a doufat v posouvání vlastních hranic a dobytí zahraničních vítězství. Ale to je stále dosti daleko.

Kompoziční odvaha říct něco složitějšího a otisknout vlastní mozkové pochody do hudby, je u debutu Spreading Dread to nejcennější, čeho si vážím. Dalším plusovým faktorem je kvalita kytarové práce. Pokud se v budoucnu technicky odkope i bicmen, bude s Harrisonovskou zvonivou basou vyrovnaným partnerem kytar. Poté už může následovat tvůrčí proces k neomezeným dálavám. Co mě naopak nebaví, je nevýrazný uřvaně štěkaný vokál. Je o několik koňských délek za instrumenty a sráží celkový dojem z nahrávky. Jeho nemocnost a malá variabilita ničí zajímavost po několika větách. Tady cítím nejslabší článek, ale deset recenzentů - deset názorů.

Kompoziční odvaha se odráží i do délky skladeb, občas se popravdě nudím a vyhlížím zajímavější okamžiky. Ty naštěstí přicházejí, tu později, jindy vhod, někdy vůbec. Nic tragického co by příště nešlo vychytat. Album jest otevřeno svižným nářezem, který posluchače spolehlivě navnadí a vypne ho do režimu hltání hudby. Co vždy dokážu ocenit, je schopnost nedrtit stylem start - cíl. To hudebníci Spreading Dread ovládají. Hlavní břímě leží především na kytaře, kterou obsluhuje Šimon Kotrč. Jeho rukopis a um dosvědčuje osmi minutovka „Losing Time“, kde už se více dovoluje progresivním choutkám a věru je co poslouchat i na rozsáhlé plošině a přestože některé úseky nudí stereotypem, beru je jako spojovací lávky k zajímavým částem. Ty nalézám spíše v pomalých a propracovanějších segmentech a sólech zavánějících Loomisem (Nevermore), Malmsteenem, Wolfem Hoffmannem (Accept), Skolnickem (Testament). Dlouhé, ale nenudí. Kadenci rozměrných skladeb nedochází dech. Důležité je, že nedochází ani obsahu.

Na počátku titulní skladby se nese sirný zápach, ale je odvanut a dále se nezpracovává a sklouzává se do vyjetých kolejí thrash - deathu. Špetka síry by skladbě jen prospěla, neb mě nebaví především vokální linka. Na poli kytar se také neděje nic zaznamenáníhodného. Nepomáhá ani střídání hlavního vokálu s kytarovým motivem. Sic se prvotní nápad v průběhu vrátí, nedaří se ho rozvinout, aby skladbě dominoval a dokázal ji udělat více odlišnou od celku. To bezstarostná jízda thrashovým kočárem „Doubts“ má všechny aspekty a prvky, které obstojí v přísnějším měřítku progresivněji laděných metalových příznivců. Košatění kytarových linek, změny temp a nálad jsou na výtečném kvalitativním stupínku.

U většiny lidských činností se nám největší odměny dostává až na konci, nebo po jistém čase od jejího vykonání. Konce alb už bývají různé, převážně jde o vatu, jindy o konejšivé rozloučení. Málokdy koncem kolekce přichází její nejsilnější momenty. Ne však v případě Spreading Dread. Hlavní skladatel a kytarista souboru si pro nás na závěr schoval instrumentální jedenáctiminutový bonbónek „Repentance“. Hrdý opus. Klaním se. Kytarová jízda, hurikán, převrat. Dmoucí touha instrumentálního egomaniactví zde propuká v plné kráse. Podotýkám - kráse. Žádné samolibé masturbační cvičení, ale hudební pečeně, z které do rozžhaveného uhlí neukápla ani kapka drahocenné tekutiny. Tahle skladba ne a ne omrzet, musím ji mít stále dokola. Tečka, která album zvedá do výšin lepšího průměru. Přísnost je na místě, Spreading Dread mají na víc. Věřím, že se má vize zhmotní v jejich dalším počinu. Poslední blahořečení svedu k celkovému zpracování přebalu, které je velmi bohaté, poctivé a originální. Pokud na koncertě budete chtít kapelu podpořit koupí jejich kotouče, rozhodně to udělejte, dostanete cenný kus.