Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Druhé album tuzemských Spreading Dread je pro mě do jisté míry zadostiučiněním, neb naplňuje mé naděje, které jsem do souboru vkládal u debutu ...Sanatorium. To co jsem hanil, je z velké části pryč a to co jsem chválil, se posunulo k lepšímu dojmu. Na druhém albu pojmenovaném Age of Aquarius se prezentuje jiný soubor, vyspělý, kterému byste jen stěží dali přívlatek tuzemský. Zvuk a kompoziční umění jsou dobroušeny k dnešní době a jejím potřebám. Renovace sestavy, kytara a zkušenosti navíc, s takovým potenciálem se vyhrávají turnaje. Téměř všechny nevalně vyhlížející chlupy, které jsem mohl tahat, jsou pryč a nenechavé prsty kritika mi sklouzávají na vyhlazeném kovově tvrdém skeletu, kterým se Spreading Dread na svém druhém velkém montovaném celku opancéřovali.

Evoluce u Spreading Dread šla kupředu ve všech směrech. Bohužel ve zvuku zašla místy až příliš daleko, ale za ta léta jsem si zvykl dostávat od reprodukovaného kovu rány. Jako vždy jemu přivykám a nakonec si ho užívám, byť to zprvu bolí. Po sžití se se zvukem si užívám rytmické sekce více, než bych si kdy dovolil směle doufat. Celek zní prostorově a kytary tak dostávají rozlehlé plochy k domalování. Vokál je výrazně kvalitnější, než tomu bylo u debutu, kde doslova propadal. Kompoziční odvaha už u souboru byla znatelná dříve. Nyní se rozvíjí do větší šíře i hloubky a dovoluje zajímavě tvořit ve většině skladeb. Kapela se od debutové nahrávky posunula o obrovský kus cesty ve všech směrech k nepoznání. Na druhou stranu si část dědictví nese dále.

Mnoha mezihrám dominuje kytara, která buduje nejeden zajímavý rozjezd. Album umí i zajímavě zpomalit a potemnět, což přináší i čistší hlasové rejstříky, na kterých je však třeba zapracovat a několikrát se u toho zapotit. Časté rozjímání a poklidné našlapování budovatelských myšlenek je dominantně rozstřelováno metalcoreovým výrazivem, které už dlouhá léta nic neříká a neřeší. Navíc nikam nezapadá do rozbudované temné myšlenky a spíše jen vyplňuje a přemosťuje k dalším zajímavým artefaktům, jejichž myšlenka zůstává osamocena a působí prvoplánově. Tvůrcům tak schází poslední krok k větší komplexnosti a odpoutání se od hlavního obyčejného toku, ke skutečně osobité tvorbě. Stačilo více vypustit triviálnosti a album mohlo dopadnout o poznání lépe.

Skotačivé hybné skladby vyznívají jako chudí příbuzní, byť jsou bohatě zdobeny kytarovými šperky. Důležité je, že pánové uvažují a zkoušejí si vystoupit z omšelých formulací a vše rytmicky občas ztížit a zamotat. Myslím, že Spreading Dread mají moc se oprostit od jakýchkoliv stylových komnat a konat naprosto svým výrazovým jazykem. Dojem z klidnějších poloh hatí čistý zpěv, který se utápí v nudné unylosti a album jen tak plyne jako poklidná strouha, u níž dojde každým okamžikem k vyschnutí nápadů a chuti posluchače poslouchat vícekrát. Studiové mlácení prázdných hlasivek je markantní a bije do uší více než je zdrávo. Tento prvek se zcela nepovedl, limity vokálu jsou citelné a jejich překračování je trestuhodné.

Stejně jako u debutu i zde se pánové vypravují na pole dlouhých skladeb. Minule instrumentálně báječně, nyní už si tak nevýskám. Thrashcoreový odpich, unikne trocha síry a za ní rozlehlé toky nic řešícího přešlapování, zdlouhavé kodrcání nicotou, zdánlivé budování epických rozlehlých obrazů v různých obměnách přes spojovací lepené mezihry. Mnohdy se do hry Spreading Dread nemohu zapojit, ztotožnit se s ní a získat z ní jakýkoliv dominantní dobrý pocit. Ne, nejde o špatné album, ale když seškrtám zbytečnosti, toho dobrého zase tak moc nezbývá.