Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po nějakém čase nám na recenzi došla gramodeska, a to gramodeska ne jen tak ledajaká. Four Stirred Hatreds v sobě spojuje dvojici českých a dvojici polských kapel, pětici skladeb a přibližně rovnocenný pohled na žánr, kterému jde o širší popularitu ze všeho nejmíň. Všechny zúčastněné kapely na to jdou pomalu, odspodu a hluboce, všechny vyrůstají z doomu a všechno ostatní už jsou jen odstíny a lehké příchutě.

První pohled věnujme zpracování edice, která potěší nápaditou a svým způsobem působivou grafikou, a vloženým archem shrnujícím vše podstatné. Tedy téměř vše. Věci neznalého dost možná překvapí a následně zaskočí nikde neuvedená přehrávací rychlost (45 RPM), což může způsobit ještě pomalejší a doomovější první poslech, a trochu náročnějšího zase zamrzí vyloženě spartánské provedení středových etiket, které by se hodily tak akorát pro nějaký test-press. Ale jinak pohoda, vydání je to slušné a urazit by nikoho nemělo.

Hudební obsah už pak bude čistě souboj životních preferencí a ducha podzemí, který je cítit v podstatě z každého tónu desky. Nebo aspoň z toho, co z těch tónů zbylo. Úvodní song severočeských V rukou osudu přináší totiž nejen žánrově pomalou valivost s nádechem dronu, ale i značně zdecimovaný a rozsekaný zvuk, který se svým charakterem blíží crustovému kostitřasu, a hodně vzdaluje čemusi, co bych považoval za osobní přijatelnou mez. Na druhou stranu asi nikomu v téhle funerální bažině o čistotu nejde a byla-li účelem misantropická tryzna, lze hovořit o úspěchu.

O něco čistějším výrazem se prezentují Mushrooms of Yuggoth, pro něž je tohle splitko po předchozí kazetě první vinylová zkušenost. Jejich skladba se pohybuje v podobně prohnilém teritoriu, ale o něco větší důraz na repetici v druhé, rychlejší půli songu, činí jejich skladbu přístupnější a životnější. Jakkoliv první dojem může vzbuzovat pocit jednoduchosti a finále skladby zase nedostatek fantazie jak z toho všeho ven. Ostatně život si nekomplikují ani V rukou osudu, i když kompozičně a v kytarách znějí zajímavěji a do placu přihazují ryze český pohled na zoufalství dnešního člověka. Lze jen doufat, že jejich životní realita tak ponurá není.

Tvrdé riffování 71TonMan v úvodu druhé strany zrychluje dění na desce, která se skladbou Heydey přesouvá do polské Wroclawi. Tahle kapela v čele s frenetickou vokalistkou Justýnou mě přiměřeně zaujala víc jak před dvěma roky svým debutem a je trochu s podivem, že kromě tohoto songu nic dalšího za tu dobu nevydala. Nová skladba nového nepřináší nic, jen tvrdí riffy a jistoty. Což nemusí být zase tak málo, ale řada líně se převalujících pasáží vedle slušně rozjetých sludge buldozerů drží celkové našení dost při zemi.

Vedle toho dvě skladby O.D.R.A., s nimiž se do kontaktu dostávám prvně, působí dospěleji a kapela vyhraněji. I tato pětice hraje o poznání rychleji než česká strana desky a kratší stopáž skladeb (nejspíš proto dvě) jim sedí. Co nepotěší, je opět katastrofálně rozzrněný zvuk, a pak nedostatek fantazie pro využití dvou kytar, které většinu času hrají jedna přes druhou a spíš jen zahušťují atmosféru, než že by si každá žila vlastním životem. V podstatě i O.D.R.A. razí cestu žánrových jistot, i když podaných víceméně s přehledem.

Moudrá slova závěrem si nechám od cesty, neb řečeno bylo v podstatě vše a mezi řádky si každý celkový obrázek doplní. Hodnota Four Stirred Hatreds je dána možná trochu jinak, než jak je tomu u běžných desek zvykem, ale tohle není běžná deska. A zhruba tímhle způsobem je třeba k ní přistupovat.