Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po delší době lze u Stratovarius hovořit o konsolidaci sestavy, která vynáší jakostní úrodu. Předchozí reinkarnační album Polaris bylo křečovitě klasické, bojácně stvořené a místy rozpačité. Na podobné pocity se na novém albu nehraje. Kapele se podařilo natočit hrdého pokračovatele a logického nástupce alb z nejúspěšnější éry Stratovarius. Má sudba před lety, že album „Polaris“ je nakopávacím elementem, se šťastně vyplnila. Rozhodně tomu výraznou měrou přispěl osmělený Kupiainen, jehož kompoziční vklad je výrazný. Dokáže vytvořit klasický šlapavý power kousek v tradičních mantinelech, ale do něj natlouci netradiční harmonie, či zvraty a přinutit Kotipelta, aby začal ke svému hlasu alespoň na několik piko momentů přistupovat progresivně a vytrhává ho z jeho klasického přednesu do zajímavějších zákoutí. Nemálo kytarových a klávesových sól v sobě pojí klasickou část Stratovarius na progresivní a neotřelou, čímž uspokojují dva tábory – klasiky a hledače jemných novotin. Johanssenovi klávesy také doznaly výraznějšího průvanu zvukových rejstříků a je nač se těšit a čím se překvapovat, navíc se mu dostalo nebývale velkého prostoru a klávesy dostávají největší prostor v celé diskografii kapely.

„Elysium“ je novou etapou, která snad kapelu nasměruje k udržení se na špici svého hudebního ranku. Osud tomu však snad ani nechce a Stratovarius zažívají další těžké okamžiky. Rakovina – kosa, která v poslední době dost často zachází na metalové a rockové palouky, nyní do útrob nemocničních komplexů zahnala bicmena Jörga Michaela. Nezbývá než jen doufat a na dálku posílat trochu sil na vyčerpávající boj. Příznivci se nemusejí obávat, kapela na žádost samotného Jörga vyjede na turné, které může být pro další kariéru kapely rozhodující. Hostujícího postu za bicí baterií se ujmul Alex Landenburg (mj. Mekong Delta).

Přesuňme se však k tomu příjemnějšímu, samotné hudbě. Album se otevírá už tradičně hybným kusem, kterému z mého pohledu vévodí především chvilkové melodické vystoupení z řady do netradičnějších harmonií. Klenuté prostorné klávesové a vokální portály, či zdobné sošky ve výklencích, vytvářejí lehce vyčpělý klasický dojem. Moderní lisovaný zvuk v únosné kvalitě má třeskutý účinek, orchestrace se drží pouze v podkladu a není módně vytažena. Tempo nepolevuje a do výsostných power metalových vod vyplouváme na luxusní rychlé jachtě „Under Flaming Skies“. Odpich tohoto monstra je neskutečný a vyplutí doprovází bití hromových přístavních zvonů. Koráb se do příbojových vln zakusuje, jako vlk do nebohých jehňat. Lehká dramatická mezihra mezi útesy, které za zádí zanechává vítězoslavné kytarové tažení a mohutný zpěvný refrén. Výborná výpravná epická skladba s koňskou dávkou přípustných progresivních látek.

Tajemně našlapující „Infernal Maze“ po chvíli exploduje a začne z kráteru vybublávat žhavé bláto. Výsledný obelisk po vychladnutí působí monoliticky, feritově a jednotlivé melodické záhyby podtrhují jeho majestátnost. Rozhodně jeden z vrcholů alba. Timo se naštěstí nepouští do ječivých výšin a lehce svůj projev zkultivoval, což věci prospělo. Ovšem jeho tradiční usedlý projev devalvuje pomalejší majestátnou skladbu „Fairness Justified“. Skladbu prosvětluje Kupiainen výtečnou hrou, v sólech lehce čerpající z G. Moorea či S. Vaie a skvělá decentní klávesová orchestrace. Mašinérii do klasických speed otáček rozpohybuje skočná smršť „The Game Never Ends“, s vysoce jakostním ústředním melodickým refrénem a Jenssonovým klávesovým preludováním. Skutečný hřeb večera skrývá „Lifetime In A Moment“, jehož hlavičku utváří minutové rozjímání, dokud do ní neuhodí progresivně naladěná kapela, výborná práce s dynamikou středně rychlého klenutého rytmu. Přenádherné vytváření rozmanitých nálad, kytarové preludování na hraně stylově možného, rytmické nečekané zvraty, nesmlouvavě vytažená drhnoucí baskytara. Bravo pánové, zde se práce s emocemi a náladami vyvedla na výtečnou. Skvost, jehož krásu je možná potřeba objevovat déle, ale odměna jest podobná zlatým padákům pro vyvolené, jejichž výše je pouhou špetkou skutečného zisku osob zahalených oparem a nastrčenými figurínami.

Emoční uvolnění a celkové vyřazení z návalu emocí přináší procítěná baladická „Move The Mountain“. Klasická to šablonovitá skladba, přesto jisté kouzlo v sobě skrývá, Kotipelto se snaží využívat více svůj rejstřík a sloky odzpívá ve středních hlubších polohách. Baladické mlžné opary rozvíří ventilátor „Event Horizont“. Klasická speed šleha orámována výbornými kytarami a klávesovým pestrým svižným doprovodem. Závěr alba patří epickému monumentu „Elysium“. Snový, několikaminutový rozjezd je vrásněný hrubozrnnou baskytarou a ozařován explozemi kytarových a klávesových vyhrávek, v nichž se cituje kde co z progresivního rocku a metalu, pro přirovnání můžeme jmenovat Ayreon. Ve vypjatých částech skladby schytávám ránu důtkou, Kotipelto je pod bohatým instrumentálním příkrovem lehce zasypán, z mého pohledu by těmto pasážím prospěl zpěv vytažený do popředí, aby zesílil účinek. Plocha celého eposu Elysium je vhodná ke střídání temp, nálad a stylových zákoutí, což se také děje. Děje se toho hodně, možná až moc, jako by se snažili vytasit se vším, co je momentálně v jejich vládě a některé přechody působí samoúčelně kostrbatě. Rozhodně se jedná o nejprogresivnější kus, v který jsem u Stratovarius nikdy nedoufal. Přesto mám pocit, že kvalitnější práce se změnami motivů by skladbě prospěla.