Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

A v neposlední řadě soukromý kult sbírky autora recenze, chtělo by se dodat. Je to už dávno, ale vzpomínky jsou pořád na solidní úrovni, takže se pomocí nich dá přemostit do stavu příjemné nostalgie. Zásilka doručená do zasněženého Slezska ze zasněženého Humpolce, z rukou Martina Čecha a ze seznamu jeho distribučního katalogu, který mi tenkrát pravidelně chodil domů, a ve kterém se dalo najít hodně kvalitní a neotřelé muziky. Což ostatně platí dodnes, i když to původní kouzlo už u mě opadlo a zvítězila internetová pohodlnost a dostupnost. Jedna z prvních objednávek padla na, do té doby nepříliš známé, americké náladotvůrce Agalloch a jejich první velké album Pale Folklore. Už ten název na mě působil mysticky a libozvučně zároveň, což jen podnítilo můj zájem a pak už nebylo nač čekat.

Mystika, spolu s neodkladnou potřebou vše řádně prozkoumat, pak provázela první listování bookletem, který je vyveden v barvě dřeva a dřevo samotné i symbolizuje, neboť právě do něj je zvěčněno logo kapely. Poslední strana patří pohledu na mohutnou kliku dvěří, které nejspíš vedou do nějaké lesní chaty, kde si nebohý a zimou zmožený cestovatel může trochu odpočinout a mít kde složit hlavu. Zima jako taková pak plní vnitřní strany knížky a nabízí fotky zasněžených stromů a dalších lesních scenérií. To vše doplňuje odtajnění postav kapely, jejichž fotografie jsou nejspíš pořízeny v oné chatě, nebo v jejím blízkém okolí. Do tváří členů Agalloch se ovšem podíváme jen ve dvou případech, neboť Haughm je pouze zastřeným obrysem hlavy dívající se ven z okna a William W. si pro změnu kryje obličej kosterní trofejí statného paroháče. Ta mystika a vztah k domovské přírodě tam prostě jsou a není to jen o bookletu.

Pale Folklore je zhudebnělou ódou na zimu a její krásu, takové zimní varování po americku. Divoké, epické, vznešené i primitivní. Tak jako příroda sama. Hudebně jde o propletenec black metalu, doomu a folku, který když se uchopí za správný konec, může být hodně výživným průvodcem vlastní fantazie. A Agalloch přesně takovými průvodci umí být. Dlouhé skladby jsou neustále rozvíjeny daným konceptem, který rád polkne i zepár přírodních motivů, jako vítr nebo zurčící potok a stejně tak pseudo operní ženský zpěv, i když ten bych osobně oželel (song As Embers Dress The Sky). Tahle věc ale patří už do dob dema From Which of This Oak, kde byla členkou sestavy také jistá Karen Cox a objevuje se tedy i na albovém debutu, byť v bookletu její jméno uvedeno není. Haughmův zatažený vokál, který i když křičí, tak ve skutečnosti jenom šeptá a v čistých polohách zase zní velmi váženě, až aristokraticky tajuplně, to je úplně jiné kafe. Nikdy jsem jej nebral za nějakého extra zpěváka, ale charisma má zatraceně silné a je díky němu snadno rozpoznatelný od odstatních.

Celá deska je báječná výprava do míst, kde je člověk raději sám a nemusí řešit běžné věci. Kolem něj jsou nedozírné plochy lesů, pár horských masívů a od úst mu jde pára, protože je velká kosa a veškerý život zůstává ukrytý pod ledem. Pale Folklore je první velkou misí Agalloch a jestli je i nejlepší, to už je věc názoru. Z mého pohledu asi ano, i když i další stopy kapely jsem vždy sledoval s velkým zaujetím. Pár míst je trochu kostrbatých a naivních, ale od toho jsou právě debuty, aby je občas přinášely. Celkový pocit z alba je úplně o něčem jiném. O povedeném pobytu daleko od civilizace, v těsném spojení s přírodou a smyslem pro tajemnou romantiku. Pro běžné smrtelníky trochu obskurní, pro sympatizanty s metalovou mystikou a dotekem gotické subkultury jasný klenot a prakticky kultovní záležitost. Ta pravá The Melancholy Spirit amerického severozápadu patří právě jim.

Už ta první stopa vedoucí jinam, než do Norska nebo Švédska, nabrala na jisté dobrodružnosti. Agalloch patřili k prvním kapelám mé sbírky, které ke mně dorazily z druhé strany Atlantiku. Použití minulého času je záměr a myslím, že každý ví o čem mluvím. Agalloch už nepatří mezi živé organismy podpovrchové scény. Cesty členů se rozdělily na dvě části a venku jsou dvě nová jména metalové rodiny - Pillorian a Khôrada. Haughm si našel nové kumpány a zbytek kapely zase nového zpěváka. Materiál Pillorian už pár dní koluje internetem a dá se říct, se na Agalloch navazuje minimálně v tom, že na něm trvá to těsné sepjetí s přírodou a jejím zhudebnělým mystičnem. Možná trošku divočejší varianta původní kapely, ale na to si najdeme prostor až jindy.

Rozloučil bych se jinak. Odkaz Agalloch patří mezi ty nejsilnější z ekipy atmosféricky metalových kapel balancujících na blacku a doomu. Jejich rukopis se stal ojedinělým a taková kapela prostě musí jednomu chybět. Mně tedy chybí určitě. A tak nezbývá, než si zavzpomínat s takovými alby, jako je třeba Pale Folklore. To své výsadní místo u mne doma nikdy neztratí.