Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je tomu pět let, co tihle Belgičani vydali moc dobrou desku Sovereigns a je to tu zas. Nové album a s ním zvědavost a očekávání. Enthroned jsou šedou eminencí stylu, o které se až tak často nehovoří, ale jejich alba mají váhu respektovaných hodnot. Musím s radostí prozradit, že letos je to zase síla a taky pořádná facka všem věřícím psům.

Démonicky tmavý obal s hlubinami vesmíru a název Cold Black Suns předpovídá tajemnou cestu za poznáním vnitřního i vnějšího časoprostoru. Opět těžká váha a tak by se k němu mělo přistupovat s respektem a pokorou. Tady nejde o žádné prázdné fráze a gesta. Enthroned si nehodlají ničit reputaci planým tlacháním, a tak co deska to úder do Kristovy pochroumané hrudi. Jakousi zvláštní cestou se jim daří působit totální rozkol v řadách pochybných kazatelů a pak vést zástup nevidomých, kterým se zvolna otevírají dosud slepé oči.

Nové album je důkazem toho, že v ranku divokého black metalu nebylo řečeno poslední slovo. I když je to možná podivné, jednou za čas se ve známém revíru objeví predátor, který pročistí vzduch a populaci. Enthroned vedou nekonečnou válku a i když se mnozí mohou ztrácet v šedé mlze historie a už neví, za co se vlastně bojuje, každé jejich nové album vlije do žil spoustu nové energie a chuť dostát svým slibům. Není to ale zadarmo. Proniknout k jádru černých sluncí nejde hned, let prostorem vyžaduje nalézt rovnováhu. Po intru Ophiusa (Opiju sa?), které patří k těm zdařilejším, následuje totální sypačka Hossana Satana, ze které ještě není patrné budoucí kouzlo desky. Je to docela tuctová skladba, které chybí silnější nápad, a tak zatím spím na vavřínech. Postupem času se to ovšem zlepšuje, vlastně už v dalším dějství. Vyvstává silně okultní atmosféra, která boří viditelné hranice a otevírá prostor pro rouhačské zanícení. Ze skladeb je cítit touha vnutit posluchači svojí filosofii a svázat ho provazy černé mantry.

Nejednou se stávám účastníkem neznámého rituálu, kterému vládnou sporé kytarové motivy a deklamující hlas. Tak třeba Oneiros, která svým pozvolným rozjezdem vytvoří pnutí, které rozetne vynikající kytara jako vypadlá z dílny našich Inferno. Tempo je mdlé a navíc jej rozbíjí opakující se pauzy, kdy se v doznívajících tónech rodí nové erupce kazatelova projevu. Nejpůsobivější na celém albu jsou bezesporu melodie, které jsou důkazem toho, že méně je někdy více. Enthroned se z mála podařilo udělat hodně a to znalec musí ocenit. V několika málo, ale dobře zvolených tónech se rodí kouzlo silného prožitku a na ramena mi dopadá chladný odkaz rouhavého básníka. Kytary jsou jako nabroušená čepel co kvílí a rezonuje v okolní dusné temnotě. Jen nerozseknout sukno a nepustit k sobě sluneční paprsky nesoucí smrt myšlenek.

Album má několik předvrcholů, ale tím nejvyšším a hlavním je dle mého názoru skladba Silent Redemption, ve které se divoce cválající bestie mění v pokornou ovci vlnící se v rytmu opakujícího se kytarového motivu. Přijde mi ale zbytečné vyzdvihovat jeden flák, když celá kolekce deseti skladeb je zábavná a duševně vyvážená. V srdci se mi sráží krystaly blackmetalového poblouznění, které jsem začal tušit už někdy na jaře a Enthroned tuhle viscerální poruchu jen urychlí. Proto moje hodnocení nemůže být nízké.