Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tělo Stratovarius je ve smyslu personálních ran zjizvené jako kůže přesluhujícího kytovce. Zdraví Jörga Michaela se neslučovalo s dalším 100% vytížením u rozjetých Finů a na bubenickém postu kapela výrazně omladila nováčkem Rolfem Pilvem. Recenzované "Nemesis" je po "Elysium" druhým albem, které lze nazvat Kupiainenenovým, neb znovu autorsky drtivě dominuje před letitými členy souboru. Nejpozději na "Elysium" bylo citelné, že Stratovarius úspěšně uhájí přední pozice ve svém power metalovém pelotonu. Kterým směrem v kvalitě se pohybují na "Nemesis"?

Zvuk je aktuálně ještě více posunut k modernímu agresivnímu lisařskému řemeslu a sound alba předchozího je ještě více zhanoben současnou všivárnou. Na předešlém albu se experimentovalo v rámci stylu, především kompoziční bohatostí a rozmáchlostí, nyní se spíše sází na kombinaci klasických Stratovarius a moderních prvků zvenčí, ke slyšení jsou dokonce i fragmenty dubstepu! Celkově Johansson své zvukové knihovny vyvětral jako nikdy předtím. Výrazný rozdíl je v modernějším nazvučení a hře bicích. V globále se hudebníci vrátili ke konceptu alba "Polaris", na který pro osvěžení montují zmíněný elektronický arzenál zaobalený do dnešní zvukové obálky, která mne odrazuje dát groše na pult. "Nemesis" i přes moderní lifting nezamaskuje, že se hudebníci rozhodli vsadit na jistotu a nic moc neriskovat v kompoziční stránce, konají lišácky, aby je nebylo možné označit jako stagnující.

Stratovarius - "Halcyon Days"

Smutno mi je po složitějších nebo monumentálních kompozicích alba minulého. Přesto se posun a odlišení se od předchozího alba děje a musím uznat, že mi je milejší než posun od Polaris k Elysium. Trochu zamotaná úvaha a hodně subjektivní. Líbí se mi odklon od klasických Stratovarius a zatracení truhlice neoklasicistních prvků, které chtě nechtě byly dávno přežvýkány. Album začíná hbitě. Docela mě baví, byť se jedná o tak typické hitové kompozice, jak jen to je pro Stratovarius možné. Jakmile se posluchač nasytí hutným soundem, začne hledat i něco víc. Pohled na to prázdno je pro klasický power metal typický. Zároveň však musím podtrhnout fakt, že album nemá špatnou píseň a je dostatečně náladově diferenciální. Stratovarius se líbivě vyhýbají pasti, ve které uvízli Helloween a neschovávají se zcela za technickou stránku věci a nabízejí skutečně silné kompozice, při jejichž vstřebávání vám prioritně nekazí chuť dojem slyšeného.

Ozvláštňující herní prvky jsou užívány značně bázlivě a jsou převálcovány dominující klasikou. V tomto případě se jí však netřeba štítit. Pro konečný výsledek je jen škoda, že se klasika více nefúzuje s nabrnknutým dubstepem a modulátorem vokálu. Jistě by to bylo příliš na klasického příznivce Stratovarius a na tento led se Finové nechtějí pouštět. Na jednu stranu chápu, proč se drží na vlastním kluzišti, na druhou stranu cítím, že vlastní zkušenosti a skladatelský cit pro to, aby těchto osvěžujících prvků v budoucnu využívali odvážněji. Bez zastírání dochází i k brakování almar z minulého století, vlastních či dobových souputníků. Místy mám dojem, že pozorně sledují počínání páně Sammeta a bez okolků mu ukazují, kudy vede cesta z jeho sestupného trendu. Někdo se obrací k moderním věcem čelem, jiný se myslí zabředává do dávné hudební doby.