Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
SubRosa - Swans Trapped in Ice

SubRosaSwans Trapped in Ice

Sarapis10.6.2011
Zdroj: mp3 (320)
Posloucháno na: mp3 Philips + sluchátka AKG K44 / PC + bedny Genius
VERDIKT: Z EP "Swans Trapped in Ice" jsem upřímně nadšený. Originální, náladotvorná, přístupná a neoposlouchatelná hudba. Můj vřelý tip.

SubRosa se řadí do minoritní skupiny metalových kapel, jejichž line-up náleží z větší části k ženskému pohlaví. Těžko říct, nakolik tento fakt ovlivňuje to, jak SubRosa ve výsledku zní (vyjma ženského vokálu, to je zřejmé), ovšem svou hudbou je tato u nás zatím neznámá kapela ojedinělým zjevem na současné předimenzované metalové scéně. Neříkám, že se jedná u nějaký světový unikát, ale SubRosa ve své hudbě pojí prvky, které se slovně mohou zdát nesourodými, avšak v praxi funguje jejich spojení až s uhrančivým dopadem.

SubRosa pochází ze Salt Lake City a na svém kontě má od svého založení v roce 2005 již dvě dlouhohrající alba a jedno epko, jemuž v následujících řádkách budu věnovat pozornost. Nejaktuálnějším studiovým počinem kapely je letošní novinkové album "No Help for the Mighty Ones", které vyšlo u renomované americké firmy Profound Lore (Krallice, Portal, ...), ale o něm až někdy později. Teď se pěkně vrátíme ke kratší nahrávce v diskografii kapely - EP "Swans Trapped in Ice" z roku 2009 -, která mě před nedávnem posadila na zadek.

Jestli něco v současné době na metalové scéně letí, tak je to vedle coreových a folkmetalových kapel také vlna stoner/doom/sludge sebranek, které se většinou skrze husté vousy snaží v co nejhlubších tónech a nejpomalejších tempech zaujmout vaše sluchovody. Pravda, s vousama to členové SubRosa moc nevyhráli, ale vzhledem k pohlaví většiny z nich za to buďme rádi. Vedle netradičního line-upu a čistého ženského zpěvu má kapela ještě jednu velkou výhodu, která ji odlišuje od ostatních a tou je využití houslí, které dostávají tolik prostoru, že se stávají nedílnou součástí skladeb a při poslechu nemusíte vyčkávat jen na vzácné pasáže, pokud vám jejich barva dělá dobře. Představte si je v pomalém tempu, v hlubokém lese tónů zboostrovaných kytar a basy a s vyčnívajícím rázným kovovým hlasem vokalistky (nemýlím-li se) Rebeccy a budete zhruba v místě, kde se hudba SubRosa pohybuje.

 


Tato samotná kombinace ale ještě nemůže stačit k dobrému výsledku, to nejpodstatnější, tedy dobré skladby, nesmí chybět. "Swans Trapped in Ice" obsahuje tři výborné kompozice, které se až na úvodní „Sexual Collateral“ pohybují za hranicí osmi minut. Začátek nahrávky tedy obstarává pěti minutová skladba, ve které kapela představuje většinu svých atributů. Poznáte tedy, že tempo je pomalé a kytary podladěné, ale zvuk je poměrně jasný, což bývá u podobně orientovaných kapel díky vyhuleného boosteru spíše naopak. Na expresivním vyznění to ale kapele nic neubírá, této role se ujímají především smyčce. Několik stop houslí naskládaných na sobě, někdy v harmonii, někdy v disharmonii tak, jak to zrovna situace vyžaduje. Harmonických momentů je ale výrazně více a zvláštní příchuť něčeho zkaženého vytváří hlavně kombinace s kytarovými riffy. Teskné chvíle nastávají, když skládanka ze smyčcových nástrojů exceluje sama, např. v polovině závěrečné „Attack on Golden Mountain“ (ta se mimochodem nachází nově nahraná na aktuální studiovce "No Help for the Mighty Ones"), to je pak i umírání přirozeným projevem krásy. Účinnou zbraní kapely je také ženský zpěv, který jsem zmiňoval v předchozím odstavci. Dohromady s houslemi tvoří nosné melodie, zatímco kytary konají zlo a pomáhají k vytvoření zajímavé sloučeniny silných libozvučných melodií a dřevních hutných riffů. Je to opravdu netradiční kombinace a díky kvalitnímu materiálu se k ní lze často vracet. Častěji než bývá u půlhodinových „béčkových“ nahrávek zvykem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky