Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

SubRosa svůj statut výrazné doomové ikony obhajuje s jistotou zkázonosných harcovníků. Přesto jejich letošní tvář může podstatně rozdělit názory na její rysy. Nejde přeslechnout enormní podíl smyčcových nástrojů, které sice k SubRose patří jako Pat k Matovi, ale pro někoho už to může být příliš, trošku tažené za hranu. A nejsou to vlastně jen ty dvoje housle, které svým poměrně hlubokým hlasem vyluzují zvolna tvarované melodie se silným dopadem. Kapela si pozvala celou řadu hostů, kteří album kromě podpůrných vokálů podpořili flétnou, lesním rohem a saxofonem. Výsledek jejich spolupráce s podladěnou stěnou zkázonosných kytar je silný, ale těžko si může nárokovat kdovíjak objevnou činnost. Spíš jen dramatizuje staré pořádky, dle kterých se některé instrumenty dobře kombinují a výsledek působí jako něco víc.

Když se člověk nenechá obalamutit romantickou aranží, zjistí, že samotné smyčcové party by samy o sobě neobstály a že jejich kouzlo je právě ve spolupráci s kytarovou školou, která dává kompozicím stabilní rámec. Naštěstí se nosnému metalu nekrátil úvazek a tak se dočkáme vskutku pěkných hoblovaček. Nejsou to však jen opulentní a na odiv vystavované momenty, co tvoří tuhle nahrávku. SubRosa do nich vkládají řadu subtilních, skromných motivů, díky kterým je zvýrazněna dynamika alba a jeho vrstevnatost. Navíc jakoby v nich byl zdůrazněn ženský element, na jehož základě SubRosa žije.

Album zvolna plyne ve zpomaleném toku času, kdy jen ztěžka dopadá každá nota na kovadlinu zrozeného tónu. Smyčcové aranže byly praktikovány s jasným cílem a to ohromit, vyvolat

silný emoční reflex. Tolik nasměrované energie do jednoho bodu má na mě přesně opačný účinek a protože jsem přesycen, víc si užívám skladby, které zůstávají při zemi a spíš než afmosférou, útočí neutuchající rytmikou přízemního řemesla. I takové se na desce nacházejí, jmenovitě Wound Of The Warden, kde je zachována příjemná rovnováha. Naprostou absencí smyčců se pak vymaňuje nejkratší skladba Il Capio trvající něco přes minutu a půl. To je naprostý unikát alba, protože krom závěrečné Troubled Cells všechny ostatní přesahují deset minut.

SubRosa mají trumfy v rukávu nejen díky krásným melodiím, ale také díky vynikajícímu zpěvu dámského tria Rebecca – Sarah – Kim. K silnému dojmu nepoužívají žádné efekty, ani se nezaobírají hrubým řevem. Mírně nakřáplý vokál jedné z nich a jinak sametové hlasy stačí ke vzniku silné vazby mezi člověkem a jeho dílem. Vzniklo silné dílo nesoucí zároveň svůj odkaz i možnou budoucnost.

Pro někoho je silná houslová podoba SubRosy tím důvodem, proč její alba poslouchá a nejde to brát jako chybu. Tady stejně jako jinde platí hledisko osobního vkusu. Síla aktuální nahrávky mi často vhání na mysl pompézní modlu Forest Of Stars, kteří sice válčí na jiných bojištích s odlišnou motivací, ale symfonický zápal mají obdobný.  For This We Fought The Battle Of Ages je rozhodně zajímavá a bohatá deska, ale na mě místy až moc. Lokálně bych uvítal větší střízlivost.