Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ani realita není nijak veselá, ale tempo úpadku se dosud nezdá nijak hrozivé a tak jej ještě nevnímáme jako akutní. Snad proto nám podobná témata připadají dosud jen jako vzrušující dobrodružství, ze kterého lze kdykoliv vystoupit stisknutím jediného tlačítka. Až to jednou nebude takto jednoduché, pánbůh s námi a zlé pryč…. Osobně mi tahle tématika příliš neimponuje, poslední dobou je to na jedno brdo. Nicméně deska je na stole, tak se jí mrkneme do žaludku.

Slovenský deathmetal jsem vždycky choval v úctě a považoval jej za nesmírně kvalitní. Tam kde se vývoj jiných stylů mohl jevit jako ušlápnutý, death měl vždy hezky zaseto a úspěšně sklizeno již před prvními mrazíky. Mezi ostřílené borce lze považovat i brutální komando Suburban Terrorist (dále jen ST). Skupina pouličních násilníků se zrekrutovala již v roce 2001 v obci Beluša nedaleko Trenčína, tehdy ještě jako HC band. Jak roky plynuly, měnila se sestava, občas si projekt lehnul k ledu, ale nikdy to nebyl spánek věčný. A tak nám ST letos servírují novinku s dlouhým názvem Cut –Throat From The World Of Obsession, která je jejich druhým plnotučným zásekem do betonových zdí ztemnělého podchodu, kde jak už to ve městech bývá, páchne moč a stará špína. První známky dekadence lidského osídlení. Zde už po HC není vidu ani slechu, ale budeme se rochnit v prasečáku brutálního deathu. Ještě před hodnocením alba je třeba si ale ujasnit, jak se k celé věci stavím.

Dle mého názoru se v dnešním deathu mnoho nového vymyslet nedá. Pokud se tedy chci stále rochnit ve chlívku klasické produkce a netápat v uličkách progrese, kde mohu nenávratně ztratit svoji tvář, je nezbytné ze sebe vydat všechny šťávy ve formě dokonalého řemesla. Zástupy fanoušků požadujících ten starý dobrý death neubývají, proto není třeba za každou cenu experimentovat, ale musí se jim naservírovat steak řádně uleželý a krvavý.

Teroristi se s novinkou nemažou a sekají do vyzrálé flákoty vysoce kvalitní ocelí, bohudíky. Žádná velká technika, nijaké silentbloky ve formě kláves apod., nic takového. Brutalita od druhého songu až do konce, tím prvním zásekem je intro, které mě ovšem vůbec neoslovilo a připadá mi zbytečné. Jako poslední roky u většiny kapel. Nicméně hlavní náplň alba je mi po chuti a svojí vahou mě nenechá byť jen poskočit. Spíše jen skláním hlavu a vytřepávám ušáky z týraných uší. Hudba odsejpá jako o posvícení, mraky se však zatahují a tancovačka se přesouvá do civilních krytů starých činžáků. Zde za bzukotu starých mandlů je válcován, drcen a mělněn nejeden sveřepý odpor nájemníka. Ti poslušní v krytu zůstanou, ostatní po nezbytném zplacatění budou vyhozeni na ulici a necháni napospas narůstající pohromě.

Album v žádném případě nepůsobí fádně, nenudí a nemám problém si jej pustit i dvakrát po sobě. Jednotlivé skladby jsou rozlišitelné, není to prostě tupá mlátička od A do Z, kdy nerozeznám E od P, protože obě zní jako to A a Z. Je to srozumitelné? Samozřejmě zde mám své favoritní songy jako LOCO, In The Night Of Shadow´s Brutality či třeba Psycho Enemy, ale ani o těch ostatních nemůžu říct, že by mě zanechaly klidným. Jazýčky na vahách se hezky olizují až to budí pohoršení.

Ten, co se ujal kormidla a má na svých bedrech i předčítání rozsudků, si říká To2My a až na zvláštní pseudonym o něm nic zajímavého nevím. To ostatně o nikom z kapely. Více se možná dozvíte v rozhovoru se Suburban Terrorist kolegy Jirky D. Co je ovšem evidentní, je hlas evokující otevřený kanál, kde se na česlech zachytilo NĚCO podivného, co chce ven. Bojuje to, ale marně. Proto tak nelidský chropot. Uh, radši zakrýt poklop a už na to nemyslet. Zpěv mě opravdu mile překvapil, je dobře čitelný a dominantní. Na několika místech se pro osvěžení ozve i murmurové zaskřípění, zde se nejspíš hlasově projevil kytarista Matej Slovák.

Ostatní nástroje nezůstávají pozadu a dávají o sobě setsakramentsky vědět. Bubenická sesle musí neskutečně vibrovat při kanonádě, která se hrne z beden do prostoru. Lubošova předloktí dle fotek tomu nasazení odpovídají, takže všechno je uvěřitelné a poctivé. O kytarách a base se netřeba hlouběji rozepisovat, v deathu zkrátka vždy hrají první housle. Náhrávka vděčí za svou sílu a čitelnost velmi povedenému zvuku. Nahrávalo se loni v Shaarku, mix a mastering pak spáchali v Polském Hertz studiu. Tedy pěkná spolupráce v rámci Visegrádské čtyřky, jen bez jižních čabajek, které ovšem loni měly spoustu práce s vydáním hned několika vynikajících desek.

Tak jsem si potvrdil, že s deathem je u našich východních sousedů všechno v pořádku. Netřeba se bát, že by ta klasická platforma měla zajít na úbytě kvůli nástupu nějakých trendů. Na Slovensku zkrátka dobře ví, že v brutalitě je jejich síla, kterou potom mohou s úspěchem přenášet i za hranice.