Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Radost ze shledání dvojice Kiske - Hansen a samotného návratu Kiskeho na metalovou scénu za ta léta vyprchala a odhalila některé myšlenky na smysluplnost celého uskupení Unisonic. Obstojí obhajující soubor s druhým albem? Tým zůstává od toho prvního nezměněn a kladu si otázku, zda mě tentokráte hudebně něčím mile překvapí. Snaha o pestrost se cení, ale v případě Unisonic dobré a nadějné věci utlačují umělé limonády plné kovových rezavých cetek, až celek ztrácí na funkci a schopnosti dotknout se met nezapomenutelnosti. Hlavní slovo a prostor je stále vyhrazen páně Kiskemu a role jemu svěřená není záviděníhodná, neb kvalitní spoluhráče natož komponisty v týmu nemá a sólo přes celé hřiště se jedinci podaří párkrát za kariéru. Celek se spíše točí v oparu dávných Keeperů, a to jen v těch lepších momentech.

Laciný symfonický úvod mnohé napovídá a v podstatě definuje charakter a kvalitu celé nahrávky. Chápu, že ne každý má prostředky na 80-ti členný soubor a hlavně schopnosti s ním pracovat. Ono obecně zapracovat symfoniky smysluplně do celku je problém, ale jistým bardům z Krefeldu se to daří. Každý pravověrný rychlostní melodik musí plesat při tepavých skladbách s typickými heavy nápěvy a dýňovým nálevem. Bohužel já tonu v oparu zbytečnosti a prázdnoty díky nepřítomnosti čehokoliv neotřelého. Rytmika dusá, baskytara odrbává zbytky omítky, ale po odmontování Kiskeho suverénního výkonu je pohled na vybělenou chudou kostru až nepěkný. Kladu si otázku, zda mám zapotřebí poslouchat hudebníky, kteří musí tvořit tak klasicky a šablonovitě, aby ze své profese vyžili, nebo se raději odvrátit k hobby nadšencům, u kterých tvorba prýští z čiré radosti a lásky.

Ne celé album je ale mizerné a nacházím pár světlých momentů jako "Your Time Has Come" a dokonce i těch skvělých jako například "Exceptional". Nádherná skladba s naprosto excelujícím Kiskem šplhajícím k hranicím svých aktuálních hlasových možností. Z naprosto ležérních nebo sametově obhroublých rejstříků odhaluje, na jaké výšiny by mohli pomýšlet aktuální Helloween. Některé harmonie a kytarové nápady uchvacují a připomínají dávnou domovinu dua Kiske - Hansen více, než by si kdo chtěl připustit. Tím bychom za sebou měli úvodní duo slušných skladeb, a pokud se někdy k albu vrátím, mohu ho po těchto dvou světlých momentech vypnout.

Přiznám se, že z dalších typických šlapavých rychlovek v intencích Stratovarius a dávných dýní přílišnou radost nemám. Slova o mlácení prázdných klasů v případě alba "Light of Dawn" přiléhavě dosedají. Když už se nespíduje, hudba klidně a neškodně plyne a není možné jí přisoudit vyšší hodnotu než jiné, středněproudé metalové produkci určené jako podkres při jiné činnosti. Uhlazenost a triviálnost některých skladeb sráží do mínusu a k narovnání dojmu nepomůže ani sebelepší vokální projev.

Povětšinou jsem naplněn dojmem prázdnoty a mám chuť Unisonic strhat zcela. Tomu však brání vcelku slušný standard, upocený a opotřebovaný, který nahrávce nemohu upřít, byť se mi v mnoha chvílích hraničně příčí. Ve chvílích zbrzdění do tempa plouživého dochází k servírování limonády plné sraček, kterou byste svým dětem pít nedovolili. U předchozího alba jsem bojoval s nedostatkem energie a záživnosti a hledal, zde však snahu vzdávám, neb v těchto oblastech není, až na pár výjimek, znát žádná náprava.