Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pohrobci Negruových Negura Bunget poslední éry pod značkou Sur Austru předvádí, že jim to bez posvátného vůdce jde mnohem líp než s ním. Své klady předvádí už podruhé a nutno pánům přiznat, že jejich muzika je čím dál lepší. Sur Austru nejsou jen tři post/členové Negura Bunget. Skvěle je doplňuje další trojice výborných instrumentalistů. Jestliže se mluví o Dordeduh, jako o jediných možných pokračovatelích Negury, podle mě Sur Austru si tohle označení rovněž plně zaslouží. A nejen to, Sur Austru jsou umělecky natolik zdatní, jak Negura dávno ne. Sur Austru hrají podmanivou poezii složenou z lidových prvků i blackových černot. Skladby na Obârșie jsou epické, tedy dostatečně rozměrné, hluboké a přitom velice přitažlivé.

Dlouho jsem přemýšlel, jestli obvinit Sur Austru z vykrádání odkazu Negruovy studnice nebo si uvědomit, že je tento poslední roky podceňovaný avšak kreativní umělec mohl nejen ovlivnit, ale navést na vlastní kreativní stezku, kde je jim umělecky dobře a daří se jim svého mistra v mnoha směrech přerůst. Nebo je všechno jinak, Negru je oslovil ke spolupráci, protože cítil, že jsou naladěni na stejnou strunu. Ať už je to jak chce, tvorba Sur Austru je doslova nasáklá největším kultem NB Om. Z Obârșie rovněž sálá ono nehmatatelné, neviditelné, vznášející se nad hvozdy a skalními masívy. Studený vítr při letu lomcuje emocemi a vy tušíte, že se vás dotýká mysl tamních sice pozapomenutých, avšak stále činných božstev.

Klasické rockové nástrojové obsazení činí pouze zlomek Obârșie. Komplexní obraz tvoří také všudypřítomné perkuse, různé flétny nebo tradiční nástroje jako toacă nebo bucium. Nejsem příznivcem foukání do flétniček. V metalovém oparu mi jejich trylky moc nesedí. Nicméně s jakou vášní do svých nástrojů fouká Ionut Cadariu nemá obdoby. Spolu s rumunským rohem - bucium a xylofonem - toacă se rázem ocitám v meditační náladě, nebo někde na pastvě uprostřed obrovského stáda ovcí. Díky upřímnosti, vážnosti a opravdu dobře zvládnutému řemeslu je poslech jejich divokému folku silným duševním zážitkem. Líbí se mi vyváženost a cit, s jakým v klidu koexistují metalové části s lidovými i duchovními. Většinou jedou naráz a to je teprve jízda.

Moje první setkání a první frenetický zážitek mi přivodila úvodní třinácti minutová pecka Cel din urmă. Nicméně s dalšími poslechy si nejvíc užívám instrumentální Codru Moma nebo následující Cant adânc, která na předchozí skladbu navazuje. Čisté zpěvy mi zdánlivou nedokonalostí imponují a svádí k přidání se k hlasitému broukání. Když přijde zlom k šepotu a temnější náladě, láme se spolu s náladou klidně i vaz.

Těžké metalové běsnění vyváženě nastavuje zrcadlo jemnějšímu, možná však mocnějšímu JÁ epických kompozic. Vokální volání obsahuje všerůzné fluidum a širokou škálu hlasů - rituální vzývání s radostným halekáním i ustrašeném uvědoměním si vlastní nedokonalosti a bezvýznamnosti.

Kapela i přes nástrojové malování emočních obrazů dává prostor každému z nich. Proto není výjimkou kytarová vyhrávka či basové bublání. O rytmech jsem už mluvil - hravé bicí jsou doplňovány různými perkusemi. Kapela umí kočírovat výstavbu svých skladeb, takže se nestane, že by jedna vrstva rušila druhou a naopak. Při rychlých pasážích mají prostor pouze kytary, bicí a syntezátory, když se vše zklidní, je ticho a klid.

Unaven naposloucháváním a vstřebáváním jsem občas měl pocit, že mě Obârșie přestává bavit. Po otřepání se jsem pln sil opět vychutnával bohatost nahrávky, která mi krásně sedla a pořád se v mém vědomí vyvíjí. Těžko říct, zda dokáže oslovit jedince hledajícího folkové blbnutí nebo naopak někoho, komu lidové prvky vadí. Je možné, že Sur Austru hrají jen pro pár takových podivínů, jako jsem já. Takových, kteří se rádi nechávají svést dobrou muzikou jakéhokoliv ražení…