Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nevím, jak dalece se budou tříštit názory o uvěřitelnosti a pravosti nového materiálu vydaného pod emblémem Gaahls Wyrd, jen opáčím, že je mi to srdečně jedno. Na řeči kolem stejně moc nedám a hodnocení OK / NOK si na dávkuji dle potřeby na svoje misky vah. Je však pravdou, že pro tohoto frontmana mám svou slabost, nebo se mu snažím věnovat, pokud možno, zdravý respekt. Myslím to jednoduše tak, že mám pochopení pro jeho tvorbu, ať už se týká různých přestupních stanic a projektů. Je tedy nabíledni, že na tomto stavu nic nemění ani nově postavená kapela. Jak hluboce chcete vnímat existenci Gaahls Wyrd, nechám stejně na každém z vás, momentálně musíme být všichni chytří pouze v tom ohledu, že je venku debutové album a dál bych se zatím nedíval. Jen bych dodal, že je to album rozhodně zajímavé.

Pokud bychom se chtěli hned na začátku jasně a zřetelně stylizovat, začal bych tím, že GastiR - Ghosts Invited není typickou blackmetalovou nahrávkou, ale rozhodně z pravidel black metalu vycházející. Z jeho prazákladů a syrové vášně, ale zároveň to není ta primárně ošklivá palba prohnaná včelím úlem. O co míň se můžeme bavit o černém kovu, o to víc můžeme spustit diskuzi na to skutečně zajímavé téma. GastiR - Ghosts Invited je ve skutečnosti temně metalové album, které se snaží dotahovat své nápady a dbát při tom na atmosféru. Nikoli skličující, ani posedlou disharmonií, ale naopak přívětivě zlověstnou a v některých ohledech až hřejivě mystickou. Na jedné straně přinášející strach a pochyby, na té druhé jistotu a převahu ve smyslu "my si ty duchy přece nějak pohlídáme". Dark metal pro nadšené masy, či dark metal pro z podzemí vycházející zlověstné hlasy? Asi se to rýmuje a asi je oboje trochu pravda.

Gaahl se obklopil zajímavými a hlavně protřelými muzikanty z řad talentovaného norského podhoubí, kdy zejména účast starého dobrého stryko Elda (Malignant Eternal, Aeternus, Krakow) hladí u srdéčka. Nedá se říct, že by přímo hladila produkce Gaahls Wyrd jako hudebního celku, ale že jeho zatemněná obloha nad apokalypticky vyhlížející krajinou hezky šimrá v hlavě a svádí k různým představám, tak to opravdu ano. A to je dobrý začátek. Kdybych si zahrál na trochu střeleného hledače příbuzenských vztahů v metalové muzice, klidně bych přemístil melodicky chorálovitý jih Rotting Christ do Severního moře a Gaahla prohlásil za Sakise severu. Vzájemné asociace? Melodická chytlavost, smysl pro detail, profi práce na vokálech a ortodoxní zanícenost na bodu mrazu aneb všem velí přístupnost, byť zkažená a možná i prokletá. Gaahl sám se vzteká jen málokdy, spíš se přizpůsobuje dané atmosféře, kdy dle potřeby volí čistý vokál, chorály nebo deklamaci. Snaží se být pánem situace, tím, kdo tmelí všechny nápady a celkový výraz Ghaals Wyrd.

Sama hudební složka alba má své vzestupy a pády, ale ty negativní pohnutky jsou cítit jen velmi pozvolna. Nenazval bych je napřímo něčím, co by mělo být pod běžnou úrovní zavedené praxe, spíš jen trochou klidu a míru do příliš velkých očekávání. Je ale pravda, že občas ta pozornost věnovaná jasným konturám rozostřeně vyzývavé mše přece jenom upadá, ale také nejde o nic zásadního, ani alarmujícího. Zmíněný cit pro detail a zachování studeně přístupné atmosféry je prioritou a určitě funkční.

Čeho si cením nejvíce, je jasné sdělení. Nepředimenzovaná souprava drsných a drsnějších uctívání kultu. Kdepak, hudba Gaahls Wyrd šlape, slušně se hýbe a rozhodně jen nečeří vodu. Je si vědoma svého výsadního místa, prostoru, odkud je schopná slušně kopnout a přitom se příliš slušně netvářit. Může u toho působit trochu stlačeně a někdy snad i nedůrazně, ale i ona si staví své mýty a epické monumenty. K tomu napomáhej duch severu a rozumné rozfázování toho mysticky přívětivého na to zlé a nechutné. Pro mě vyvážená deska bez skutečných závad, jen s pár otazníky, které mi nedovolily mířit výš.