Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Svarttjern - Shame Is Just a Word

SvarttjernShame Is Just a Word

Garmfrost12.2.2020
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Shame Is Just a Word je deskou zábavnou, vyspělou a v podstatě různorodou. Je otázkou, za jak dlouho se oposlouchá...

Asi nebudu sám, komu se před deseti lety líbil slibný debut norské omladiny Svarttjern. Deska Misanthropic Path of Madness tehdy způsobila na scéně skoro vítr, byť nepřinesla zhola nic nového. Pouze rekapitulovala to dobré z norské blackové scény devadesátých let. Jednotlivé členy tato deska katapultovala mezi severskou smetánku, jejich jména se od té doby objevují v sestavách zvučných jmen jako Carpathian Forest nebo Ragnarok. Líbí se mi, že se klukům ze všeho nezamotala hlava a že kromě postu baskytaristy drží stále pohromadě. Přiznám se, že další nahrávky Svarttjern mi už tolik nešmakovaly a poslední Dødsskrik pro mě znamenala pomyslný hřebík do rakve. Tuctové hoblovačky neoplývaly ničím, z čeho bych si rval žíly. Jeden dva poslechy a stačilo. Proto jsem ani novinkovou Shame Is Just a Word nijak nevyhlížel. Přesto hnán jistou zvědavostí jsem po ní sáhl. A výsledek? Na debut nemá, ale oproti Ultimatum Necrophilia a Dødsskrik má něco v sobě, kvůli čemu se mi k ní chce vracet. Aspoň párkrát.

 

svarttjern

 

Svarttjern jdou k blacku tentokrát mnohem přímočařejší cestou. Riffy jsou hnány punkovou zuřivostí a ve spojení s jistou melodikou kupodivu fungují skvěle. Nechci se hned na začátku vytasit s přirovnáním ke kultu nejkultovnějšímu – Darkthrone, ale místy nelze jinak. Charismatu Fenrise s Nocturnem s jejich svébytným šarmem samozřejmě Svarttjern nedosahují ani z třetiny. Což ani nebylo záměrem (doufám). Ostatně, kdo by se chtěl přirovnávat ke králům a nebýt přitom ponížen? Svarttjern užívají zavedených scénářů s rozmyslem.

 

Své místo ve skládačce stylu Svarttjern má i starý dobrý thrash. Tak tomu bylo samozřejmě od první desky. Kytarové duo HaaN s Fjellnordem uctívají model doprovodka versus sólovka. Na poměry stylového zařazení má ale dostatek prostoru i basa. Malphas většinou ví, kde je jeho místo – tedy v rytmické sekci spolu s výtečným Grimmdunem a jeho bicí kanonádou, ale rád se spustí a rozvíří kytarové orgie dominantními vyhrávkami. Rád bych se na moment vrátil k Grimmdunovi. Na starších deskách dával přednost pořádným sypačkám a hodně často mu docházel dech s nápady. Tentokrát od nejrychlejších otáček odbíhá ke klasickému tupa, tupa, tupa. Hodně se vyřádil s přechody a různými vyklepávačkami, což skladbám dodalo daleko pestřejší dojem, nemít tak dobrý základ.

 

 

Ač se Shame Is Just a Word na první dojem nezdá, je v rámci diskografie Svarttjern nejpestřejší a tím pádem mě baví nejvíc. Svarttjern nejsou už tak stylově čistí a skladby na novince nehrnou jak v dobách Misanthropic Path of Madness. Po letech průměru a hledání se, je Shame Is Just a Word deskou vyspělou, ze které je znát letitá zkušenost a touha nestát na místě. Kluky jejich muzika evidentně stále baví a přesně tohle přenesli i na mě. Abych své dojmy shrnul – Shame Is Just a Word nebude deskou roku, asi se zakrátko oposlouchá, každopádně je deskou dobrou, zábavnou, kde se pojí zkušenosti se zapálením pro věc.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky