Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Někdo poslouchá a sleduje své oblíbené kapely, někdo ještě k tomu labely. A právě proto jsem kdysi koupil Past na Davida Kleinera od skupiny Asmodeus a labelu Magick Disk Musick. To proto, že měla solidní úspěch v rámci tuzemské produkce. Upřímně – Past mě nebavila tolik, co album nové, které nese název Oko Horovo.

Oko Horovo se stalo zjevením. Bez jediného příslibu zainteresovaných, či jakéhokoliv náznaku se z čista jasna objevila nová deska. Práce na ní trvala vcelku rekordně krátkou dobu, díky čemuž vznikl materiál, který by mohl nést uspěchané vady na kráse. Ovšem není tomu tak, což je jenom dobře. Album je totiž zabaleno do pěkného deseti-panelového digipaku se stylovou grafikou. Zvukově je rovněž velmi vyrovnané a náležitě syté a konečně hudebně jde o opravdu povedený kousek. Sice se hrací doba ustálila kolem půl hodiny, ale ve výsledku to na škodu vlastně vůbec není. Nahrávka tak ubíhá vcelku svižně, ovšem o to zajímavěji působí jednotlivé skladby, které se tak snaží být samonosné. Tím se trochu opírám i o fakt, že deska de facto nemá jasně daný příběh. Jediný společný koncept je inspirace dávnými kulturami vyspělého starověku.

Hudební složka je až nebývale přímočará a především lehká. O to zásadnější motivy uvnitř skladeb nalezneme. Nelze nevyzdvihnout kytarové vyhrávky, sóla a jiné riffy, které jsou skutečnou ozdobou. V kombinaci s výrazně silnými melodiemi vzniká dobře poslouchatelné, uvolňující a příjemné dílo. Skladby se nehrnou přes sebe zbytečně rychle, ale umí v sobě prostřídat různorodé nálady a každá z nich se pyšní výrazným refrénem. Všechno funguje víceméně napoprvé a s dalšími poslechy se jen prohlubuje poznání drobných detailů. S dalším a dalším časem stráveným s touto deskou jsem si uvědomoval, jak lehounká vlastně je. Jak stačí málo k tomu, aby muzika měla parádní spád a dobrou posluchačskou přístupnost. Stačí k tomu sympatická fyzická podoba nosiče, výrazné (ale ne přehnaně kýčovité) melodie a bohatší stavba kompozic a jejich umírněné rozvrstvení.

Moje nadšení se nejspíš i odráží od toho, že v posledních dnech hojně točím spíše black metal a jiné nesmlouvavě hrubé materiály. V takovém případě mi pak uvolněnost Asmodeus nahrála do karet a učinila svěží průvan. Už jen fakt, jak snadno se deska poslouchá a jak rychle se vrývá pod kůži, je snad dost podstatný k tomu, abych ji tady chválil. Schválně to zkuste taky. Třeba máte vůči kapele Asmodeus jisté předsudky, ale nechte je stranou. Tohle je vážně povedená a upřímná nahrávka, co mě baví a jistě ještě nějaký čas bavit bude.