Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mezi vydáním aktuální desky Leaving Meaning a předchozím albem The Glowing Man (2016) se toho u Swans událo mnoho podstatného a jako obvykle jsem o tom nic nevěděl, protože tyhle události cíleně nesleduju a nevyhledávám. Nicméně při pátrání po informacích k novinkovému, v pořadí patnáctému dlouhohrajícímu albu jsem se dočetl i to, že Swans v roce 2017 prakticky přestali existovat a že to nakonec Gira obnovil tak nějak sám, obklopil se proměnlivou sestavou muzikantů a tu káru tlačí dál. Důvodem, proč jsem vlastně začal pátrat po okolnostech vzniku Leaving Meaning, bylo to, že tahle deska je na můj vkus (a s ohledem na tradice Swans) až nějak podezřele snadná. Snadno poslouchatelná, jakoby na jistotu a mající za účel pouze udržet status quo. A to si žádalo vysvětlit.

Nevím, jestli je to důležité pro samotnou recenzi (asi ne), ale na úvod je potřeba vysvětlit ještě jednu věc, a to že verze nahrávky pro CD a pro vinyl se dost zásadně liší. Pod tím „dost zásadně“ si představte nejen zkrácení některých skladeb, ale i vynechání songu Some New Things - to obojí v neprospěch vinylové edice, která tak dosahuje slabých 83 minut, zatímco CD edice má o víc jak deset minut víc. To jen abyste věděli, po čem sáhnout a co od toho čekat. Osobně jsem poslouchal delší CD verzi (ale koupil kratší vinylovou), která je rozdělena na dvě úhledné hromádky s délkou kolem tři čtvrtě hodiny. Na poměry Swans nic velkého.

Zajímavé na prvním albu je to, že úvodní dvě skladby uplynou tak nějak bez většího otisku. Jak Hums, tak Annaline jsou jednoduchoučké písničky a teprve až The Hanging Man má ambice lehce zatřást s doposud vysoce sebevědomým posluchačem. V něm Gira dostatečně intenzivně sahá k nekonečným repeticím a postupné gradaci hluku kolem, takže kdo se těšil na nové Swans ve formě zachycené na posledních třech deskách, má je přímo na talíři. A je potřeba si to užít, protože album mnoho takových momentů nenabízí a spíš pokládá těžiště do zamyšlených a na poměry souboru celkem civilních skladeb. Jak Amnesia, tak titulní Leaving Meaning (podle wikipedie s hostujícími The Necks, jejichž tvorba mi nic neříká) představují soundtrack k poklidnému podvečeru, kdy zklidňujete po celodenním maratonu, začínáte bilancovat, přemýšlet o zítřku. V tomto ohledu je nová deska obecně naprosto skvělý společník k rozjímání, odpočinku; a je to docela paradoxní situace, když si vzpomenu, jak těžce poslouchatelní dokázali Swans ve své historii být a jak si nikdy nelámali hlavu s tím, kolik posluchačů svou produkcí doženou k drogám.

Jenže tyhle pocity jsem v míře větší než obvyklé měl i u předešlých desek, především pak u předchozí The Glowing Man, kde skladby jako Frankie M. byly na poměry Swans přímo hitovky. Nevyplňovaly celou desku, ale bylo jich dost a ta díky nim jako celek jaksi zlidštěla. Na aktuálním albu jakoby dostaly prostor především ty postupy, které se posluchače nesnaží zničit nebo uvrhnout do transu bez zpátečního lístku. Přitom bych se ale zdráhal napsat, že tím Swans ztratili na působivosti nebo přesvědčivosti, naopak bych si troufl odhadovat, že tímto přístupem dokáží oslovit další fanoušky, kteří zatím nenašli odvahu (a čas) proniknout do světa divného Michaela Giry. Pro skalní může v některých momentech nahrávka působit až nudně a meditativními skladbami jako Leaving Meaning jakoby se Swans snažili odčinit všechna traumata, která v průběhu let napáchali.

Jenže nic není černobílé a černobílá není ani tahle deska. Jestliže většinově převažuje klid a duševní rovnováha, na druhé misce vah úplné prázdno není. Sunfucker je temné zaříkávání, které zavání šamanismem a rituálem, u kterého je na konci o někoho míň než na začátku. Jenže bez obětí to nejde, to by bylo hraní pro děcka. V tomto ohledu je tahle skladba perfektní tečka první poloviny alba, kdy po téměř jedenácti minutách skoro nedýcháte a přemýšlíte, co se tu právě stalo. Nic velkého, to jen Swans jsou zpět v plné parádě!

Druhá polovina desky vás nechá v úvodu rozdýchat a nabrat sílu. Cathedrals of Heaven zapadá do většinové nálady, zklidňuje a navozuje vnitřní pohodu, kterou docela slušně hned vzápětí rozhází hostující Baby Dee. Její hlas mi k hudbě Swans sedí o poznání víc než ve stejné roli se objevující Jennifer Gira na minulém albu (skladba When Will I Return?). Výhodou Baby Dee je o koňskou délku působivější skladba, které propůjčila svůj hlas, a která má celých dvanáct minut na prokázání svých kvalit. A nutno dodat, že vyhrazený prostor využívá skvěle a dramatické zapojení dechové sekce dokáže zvýšit srdeční tep jako málokteré další místo desky. The Nub si připište mezi možné vrcholy Leaving Meaning.

Zvládáte? V této chvíli před sebou máte ještě slabou půlhodinu poslechu, takže vařte kávu a pokračujeme. A pokračujeme se Swans přesvědčivými, ale bez překvapení, protože minimálně tak by se za mě daly shrnout pocity z dvojice It’s Coming It’s Real a Some New Thing, která je právě tou skladbou, na níž příznivci vinylu budou muset nechat zajít chuť. Což je docela škoda, protože použitá repetice jednoho naprosto jednoduchého motivu protažená na celých sedm minut hracího času má ambice uvrhnout posluchače v pokušení něco nebo někoho rozbít. Za sebe bych totiž s klidným svědomím vyřadil (myšleno z LP edice) skladbu What Is This?, s níž se mnoho emocí nedostavuje - to spíš ospalost a trochu pocit jak z amerických vánoc (to budou ty rolničky). Závěrečný experiment patří k těžším věcem a místo na konci desky mu sluší.

Jak to všechno ukončit? Pokud Swans znáte a máte rádi, Leaving Meaning berte, protože to je docela fajn poslouchatelná a na poměry kapely vyklidněná deska. Raději se asi budete vracet k nějakým starším jistotám, ale tak už to v životě občas chodí. Pokud Swans neznáte, Leaving Meaning taky berte, protože to může být vaše vstupenka k mnohem většímu a zásadnějšímu dobrodružství. Prostě Swans pro všecky.