Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jaký je vlastně atmosférický post-rock? A dá se slušně zahrát i u nás v ČR? Nebo je to něco nového, co už nelze zaškatulkovat a tudíž ani hodnotit? Na vše dohromady lze odpovědět poměrně rychle, protože po padesátém poslechu desky Ekliptika od Tengri mám celkem jasno. Novotvar v rámci stylu to není a slušně se to zahrát dá. Zda to stačí, je otázkou úplně jinou a o tom (a nejen o tom) bude tato recenzentská úvaha.

Kapela Tengri nebude čtenářům Echoes úplně neznámá, kolega Victimer s nimi spáchal velice příjemný rozhovor v roce 2013 a tito pánové jsou zpět s novou deskou. Už v té době to hoši valili docela zajímavě a v současnosti to není jinak. Začněme s tím, že pánové si nejsou jisti škatulkou, do které by se je dalo zasadit. Uzavření kapely do šuplíku STYL za každou cenu, to je věc, jejímž přítelem nejsem ani já. Kapela sama za sebe hovoří i o odstínu jazzu, což je z mého pohledu lehce mimo (Sašo). Jejich hudební cítění má nejblíže post-rocku, často s přesahem do snivých ploch, které produkuje mnoho instrumentálně rockových kapel. Tengri rozhodně nejsou zjevením, které by páchalo nadčasové, naprosto nezaměnitelné věci. Tengri tu jsou, protože je ta muzika baví a tohle jako recenzent promo desky musím uznat a připsat jim k dobru.

Deska Ekliptika plyne jako voda a některé její post pasáže, kdy se kytara pustí do větších akcí, ty jsou příjemně poslouchatelné (příkladem budiž skladba odmítání). Nelze se nepozastavit samozřejmě nad sestavou nástrojů, kde dominují Sašovy housle a souhlasit s tím, že – cituji z rozhovoru Martina: „Tak jsem jednoho dne zvedl telefon a zavolal mu, jestli by neměl chuť a čas přijít na naší zkoušku. Byl jsem překvapen, když řekl, že jo a že se mu naše muzika líbí. Tak přišel, zahrál si s náma a my věděli, že je to přesně ono, ten chybějící článek.“ Ano, to je přesně to, co dělá tuhle kapelu zajímavou.

Ekliptika je poměrně poklidnou, zahloubanou deskou, kterou lze poslouchat nejlépe na cestách tichou krajinou. Tam se ukáže kouzlo, které album má. Skladatelsky se jedná o zvláštně sestavené skladby, které mají některé slušně zapamatovatelné motivy, ale nefungují tady téměř žádné vracející se pasáže. Skladby mají vývoj, gradují nebo naopak přemýšlejí po celou svoji stopáž. Je to, jako kdyby kluci našli dostatek fungujících nápadů, ze kterých se slepí skladby, ohoblují se hrany a vypustí se přebytky. Není to složené „na papíře“, je v tom cítit nekonečné zkoušení nápadů ve zkušebně, kdy se rozvíjí jedna věc v druhou. Psal jsem o tomto principu nedávno u recenze na poslední desku pg.lost, kteří až v minulém roce přišli s regulérními skladbami – do té doby dělali skoro totéž, nekonečné rozvíjení motivů ve zkušebně. Tímto vším se snažím přiblížit styl práce, jaký byl použit na desku, která není pro všechny uši a která plyne jako řeka – každou chvíli přijde nový motiv a hned se ztratí, nahrazen dalším.

Pražští Tengri mnoho věcí umí, bohužel se jim ale nepovedl výsledný zvuk, který celou desku hrozivě sráží do kolen. Z dostupných zdrojů se natáčelo v domácích podmínkách kde, jak se všichni, co to dělají, obhajují, mají vše sami nejlépe pod kontrolou. Pokud si desku pustím nahlas na 2 + 1 sestavě, kdy mi do toho duní subwoofer, deska dá relativně poslouchat. Pokud se do toho ale obuju pořádně a chci ji vnímat jako soustředěný posluchač, pak na sluchátkách zvuk / důraz prohrává a je to totálně nevýrazné. A to je fakt škoda. Za další mínus považuji obal desky, kde samotná grafika není tak zlá (Romana Kovářová), jméno kapely a desky je ale v hrozivém fontu a zcela mimo dnešní trend moderní grafiky (přitom stačí tak málo, slušně vypadající obal lze vytvořit i doma na počítači).

Mohu se na věc dívat ze všech možných úhlů pohledu a nadále docházím k názoru, že deska to není špatná, přesto jen lehce nadprůměrná. Instrumentální rock, který má energii, několik zajímavých motivů, ale nic víc. Kapela je slušně vyhraná a hraje muziku, která ji baví. To je největším kladem alba i kapely samotné. O kapele není nikde moc slyšet, nikam se necpe, za vše mluví i vyjádření Jardy v rozhovoru pro Fobii: „Snad mluvím za všechny, když řeknu, že nejsme ambiciózní kapela s jasnými cíly. Nejdůležitější je pro nás prožitek a živelnost. Od toho se odvíjí vše ostatní. Všechny nás to strašidelně baví a o to jde. Stejně jako budoucnost i vývoj je nejistý.“ Jako recenzent jejich desky mohu prohlásit, že hudebně to přesně odpovídá této odpovědi.