Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dřít se jako mezek s těžkým nákladem na hřbetě, tak na mě kolikrát působí kapely vycházející z ponurých močálů doom metalu, se zaneřáděným tričkem Neurosis vytahaným až po kolena. Pot, slzy a odřená předloktí z lopotné snahy vymanit se na poslední chvíli ze zrádných bahenních prevítů slintajících kolem těla a nenechat se pohltit bezednou hlubinou. Podobně jsem, upřímně neznalý věci, přistupoval k novinkové desce kapely MAUDLIN, jež ve mně neprobouzela žádná setkání blahé paměti, neboť ona paměť se jevila prázdnou a teprve připravenou k naplnění po okraj tímto novým artiklem. Snaha zařadit MAUDLIN po bok neúprosně se soužících soutežících, kdo důkladněji vyláme všechny zámky panství Neurosis, vzala brzy za své. Ne, tahle belgická parta v sobě skutečně skrývá mnohem víc. Tady krademe ve stylu, krademe se zaujetím a při důkladnější obhlídce materiálu nakonec nekrademe ani trochu. Odlesky Neurosis sice občas nutí přivřít oči a chránit si je před ostrým zářením, ale na vytýkací dopisováni z řad namyšleného posluchačstva to není a být ani nemá. Proč taky?

Produkce MAUDLIN není zdaleka jen o tlaku na oblast střevních spletenců, ale zejména o melodice, vyklidnění a poměrně poutavé atmosféře. V cíli jsme pak svědky docela zvádnutého vyhovění si vzájemných protikladů a citlivěji vržených paprsků, které po celou svou dobu (poněkud skromně) počin "A Sign Of Time" vysílá. Ono nazvat svou tvorbu jako mix Neurosis, Pink Floyd a Type O Negative chce trochu odvahu, ale je fakt ze všech položek je relaitvně solidními dávkami načerpáno a je jen na MAUDLIN samotných, jak si tyhle své hudební pochody naskládají v řadě za sebou a spojí v příjemnou kulisu nepříjemně se táhnoucích studených večerů. Samosebou není vše tak jednoduché, jak se může načmáráním tří zásadních jmen hudebního průmyslu, zdát. Klid, takhle to opravdu nefunguje. Jak říká seladon Jiří Bartoška v jednom nejmenovaném klipu neoslavujícího České dráhy - to je absurdní.

Novinka MAUDLIN je směsicí nálad, prokluzujícím bagrem, který má lopaty omotané květinami a neháže bláto po lidech, ale naopak je zarovnává za zpěvu ptáků v bujně rostlém údolí. Nakonec se dostaví pocit, že atmosférická složka tu těžkotonážní mnohdy povalí na zem a laškovně si s ní pohazuje. Je jasné, že všechny tyhle změny a přechody není jen tak zahladit do jedné roviny a místy deska působí toporně a odtažitě. V MAUDLIN ovšem tkví kouzlo okamžiku, kdy se umí z ničeho nic probudit, vytleskat si pozornost přitažlivým mometem a jít si zase na chvíli schrupnout. Je evidentní, že kapela je teprve (nebo stále) na cestě, kde má občas ztuhlé nohy, ale tyhle momentální slabosti je nutno brát jako zanedbatelné. Celkově MAUDLIN baví, jsou zajímaví, jsou krapet jinými Mastodon dneška, jsou při všech těch násosech od vedle rovní v zádech a dá se jim dívat zpříma do očí.