Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Testament patří dlouhá léta mezi mé oblíbené kapely. Jejich pojetí thrash metalu je svojské a disponuje charakteristickými prvky, které mohou mnohdy lehce posloužit jako měřítko vyčpělosti a nepůvodnosti jiných jmen. Nicméně donedávna poslední album připustilo první náznaky opotřebovanosti a noční můra stáří a pohodlíčka oblíbeného ušáku se stala o chloupek konkrétnější. Jestli byla deska The Gathering (1999) řežba jako pes, tak Formation of Damnation (2008) už kousalo trochu méně a Dark Roots of Earth (2012 - recenze) pak místy jen neškodně žužlalo. Můžete namítnout, že se agrese ve spokojeném životě zaopatřeného muzikanta hledá těžko a jenom o tvrdosti hudba přece není, ale ruku na srdce - když lítají třísky, tak se pak večer usíná lépe, nebo ne?

Na aktuálním albu Brotherhood of the Snake třísky opravdu lítají. Kapela zní neuvěřitelně vitálně a možná, že Chucka Billyho dokonce i něco nasralo, protože jeho vokál má pořádnou sílu a pár kapek hadího jedu k tomu, takže bych se mu do cesty postavil jen velice nerad. Drsně štěká, zarputile nadává a deathmetalově bručí s přesvědčivostí a zápalem mladého divocha, kterého neprávem vykopli z rodné osady. V sestavě již napevno usazený Gene Hoglan žene kapelu dopředu jako ďábel a když už přijde řada na pomalejší fáze skladeb, se šibalským úšklebkem aspoň nakrmí blánu kopáku sadou bleskových výpadů, aby náhodou nevychladla. Základ úspěchu tohoto alba netkví ani tak v rychlosti, jako v intenzitě a tlaku kolem brankoviště. Také v oblasti nápaditosti je nová deska šťavnatější. Co minule občas zavánělo pouhým čekáním na refrén nebo na další song, to dnes nepřipouští ani vteřinu zahálky. Pořád se něco děje, album pořád někam spěje.

Na první pohled převažuje na albu řeznický fortel a drajv, ale kdo má rád typické testamentovské melodie, vyhrávková odpočívadla a krásná sóla Alexe Skolnicka, ten také není o nic ochuzen. Možná je na místě připomenout, že se pořád pohybujeme spíše v metalovém mainstreamu, na území headlinerů letních festivalů a protěžovaných koní nadnárodních labelů (v tomto případě dokonce v teritoriu otravného Nuclear Blastu) a i když se na desce slušně jiskří, úlitba konzervativním masám nepředstavuje jen pouhý symbolický kalich. Avšak oproti předchůdci mám pocit, že nápadů a invence se ve studiu sešlo více, a tak i v melodických a křehčích momentech působí Testament přesvědčivě a zábavně. Kapela je stále uhnízděna v tom, co jí je vlastní a co dělá nejlépe, ale tentokrát nesedí, nepokuřuje z dýmky a pateticky nevzpomíná na staré časy, nýbrž energicky pochoduje po místnosti a diktuje známky pokřivenému lidství.

Takovým albem je radost obložit stěny domácnosti. Kousavé kytarové riffy, intenzivní tlak rytmiky a jedovatě nasupený Chuck Billy, kterému někdo sebral oblíbenou hračku - vypadá to, že se tentokrát všechno sešlo. Baví mě členitost skladeb, souhra surovosti s melodiemi i zřetelné odkazy na vítězství v dávných sezónách. Testament svou pohádku vyprávějí přesvědčivě a barvitě, že si jako kdysi malý chlapec zahrabaný v peřinách užívám každé jadrnější slůvko.