Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od The Formation of Damnation vydávají kultovní thrasheři z Bay Area Testament alba v čtyřletém cyklu. Výjimku nečiní ani aktuální novinka Titans of Creation. Tu navíc nahrála stejná sestava co Brotherhood of the Snake, což napovídá, že se čerstvá řadovka ponese v podobném duchu jako zmíněná, rozporuplně přijatá deska. Pro mě osobně to znamená, že je vše v pořádku. Testament to má u mě od pradávna dobré. Jak thrash dávno nijak zvlášť nevyhledávám, zrovna sympatickou bandu kolem Erica Petersona a Chucka Billyho můžu pořád a na všechny způsoby. Myslím tím hudební samozřejmě. Jak jinak.

Mít v sestavě Gene Hoglana a Steve DiGiorgia znamená dvě zaručené věci. Za prvé prvotřídní muzikanty s nezaměnitelným rukopisem a rovněž to, že v kapele dlouho nezůstanou. To, že Hoglan nabubnoval už třetí desku Testament za sebou a Steve druhou (nepočítám nahrávky z devadesátek, ani všechny kompilace a živáky), znamená hodně. Zároveň mám obavy, aby se objevili i na další desce. Každopádně Testament Testamentem tito vynikající muzikanti nedělají. Těmi, co udávají tón, duši i mozek jsou odjakživa Eric Peterson, Chuck Billy a s pauzou i kytarový kouzelník Alex Skolnick.

Nejen na poměry Testament dlouhá nahrávka učiní Titan sof Creation leckterému posluchači se svojí hodinovou stopáží nejednu vrásku. Přece jen udržet pozornost při vnímání podobné nálože není vůbec jednoduché. A nezachrání to ani chytlavost jednotlivých kompozic a už vůbec ne výlety do vlastní historie. O tom, že se z Testament stal další z retro spolků nemůže být řeč, nicméně těch ohlédnutí a pomyslného pomrkávání je na Titans of Creation docela dost. Pánové Peterson se Skolnickem ovšem ženou své nápady zejména progresivní cestou, a tak můžeme výlety do minulosti brát jako účelové. Brilantní rukopis a chytlavost nápadů pracujících pro epický výsledek dokazuje, že Testament do starého železa stále nepatří. Letošní sbírka není tolik nařvaná jako Brotherhood of the Snake. Často si při poslechu novinky v náznacích vzpomenu na pompézní The Ritual. Nicméně album pokračuje v tradici desek posledních let.

Našlapaný materiál byl tentokrát komplet zvěčněn v Trident studiu pod dohledem producenta a zvukového inženýra Juana Urteaga a posléze zmixován a zmasterován samotným Andym Sneapem. Tím možná album krapet ztratilo na zvukové různobarevnosti předchůdce, kde každý nástroj měl svého člověka a v podstatě i producenta. Těžko říct, co je lepší a snazší (a levnější), víc se mi líbil předchozí přístup. Novince schází ostré hrany a kytary mají poněkud zaměnitelnou barvu. Mít v sestavě Hoglana, znamená nejen mít za zády mistrovského tlučmistra, ale hlavně hromotluka, který má v končetinách sílu parního válce. Hladší produkce Titans of Creation způsobila, že druhdy mocné údery a grandiózní šlapáky postrádají tolik žádanou sílu.

K samotným skladbám tolik výhrad nemám. Jen jich nemělo být tolik, anebo měly být kratší. Album je příjemně rytmické, jak už jsem psal, není tolik razantní a brutální, není ale ani přehnaně uhlazené. Razance se střídá s melodiemi. Ostatně, nic jiného jsem neočekával. Od úvodní hitovky (Children of the Next Level), přes drsnou rubanici (WWIII), kde šlapáky mlaskají a od paliček odlétají zlomené kusy, nás Testament provedou hrubými cestami, i těmi sofistikovanějšími (City of Angels, Ishtar Gate) nebo klasickou řezničinou (False Prophet) až k mocnému závěru (Catacombs), kde se album rozloučí beze slov pomocí symfonických berliček.

Pěvecké umění Chucka Billyho nemá cenu hodnotit. Stačí se pohodlně usadit a užívat si jeho neskutečného rozpětí a volnosti. Překvapivý je jeho blackový skřípot (Curse of Osiris), jako je překvapivá celá skladba, kde se střídají rytmický thrash s brutálními výjezdy do blackového světa. Tento pán si se svým hlasem zkrátka dělá, co si zamane. Skoro bych se opět zastavil u pitvání jednotlivých muzikantských výkonů. Zbytečné! Všechno je, jak se říká, cajk!

Testament ani po třiceti letech neztratili nic ze své mladistvé lehkosti a uměleckého nadšení. Obdivuji je pořád a znovu. Byť mám tentokrát víc výhrad, než u Brotherhood a že postrádá sílu The Formation of Damnation, které bylo tenkrát návratem jako hrom (devadesátky necháme být, ty jsou jinde), pořád je Titans of Creation výtečným albem nestárnoucí legendy s opět stylově malovaným cover artem, který k Titans of Creation sedl a krásně desku doplňuje. Testament jsou zkrátka důstojným představitelem toho starého dobrého thrashe s velkým T.