Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tak v Nizozemí stále drží hráze. Alespoň Horní Brabantsko kypí životem, protože se z tamní oblasti ozvali Textures. Po pěti letech přináší zbrusu nový materiál, který nazvali Phenotype. Snad vám přijde vhod.

Prvně bych opět zabrousil do slovníku a vysvětlil pojem fenotyp. Dle chytrých manuálů jde o soubor znaků a vlastností živého organismu, které můžeme pozorovat bez hlubšího zkoumání. Víc do hloubky bych raději nešel, protože to nemá význam.

Pro mě je zásadnější, že přišli s novým matrošem ve špatnou dobu. Špatnou pro oba, pro mě i to album. Pravdou je, že jsem nikdy nebyl příznivcem tohoto, tak říkajíc, moderního metalu, ale některé věci od Gojiry, Dagoby a koneckonců i Textures ve mně vyvolaly když ne nadšení, tak upřímný obdiv. Konkrétně u Textures nejradši zůstávám v roce 2008, kdy vydali výborné album Silhouettes. Pak u nich došlo ke změně zpěváka, vyšlo album Dualism, které mě už tolik nebralo a teď tu máme desku, se kterou od počátku bojuji. 

Nějak na mě nefunguje a vadí mi dvojí optika, skrz kterou kapela komunikuje. Je to takové navoňané, ani ryba, ani rak. Na jednu stranu se kapela stylizuje do nekompromisní pozice tvrďáků, pro které je nemožné zpomalit a odkrýt úsměv, na druhou stranu vyluzují jemný a citlivý sirup pro nanynky. Spíš než zajímavě to působí rušivě. Nejupříměji na mě kapela působí v místech, kde se oddává jádru stylu s přiměřenou porcí agrese a opravdu jen decentní melodickou linkou.

Z ostatního leze vzoreček jak ze školní lavice. Beru, že při psaní na minulé album Dualism jsem to bral jako způsob vyjádření kapely spojený s názvem alba, ale teď z toho cítím lacinou metodu. Nerad bych, aby to vyznělo, že Phenotype je chudé na nápady. Technicky zaměřené skladby mají nepopiratelné kouzlo, i když nejde říct, že jsou kdovíjak originální. V tomhle ranku hraje spousta hráčů a tak je asi normální, že se posluchač setká s podobnostmi. Monotónní mlátičky doprovázené navztekaným řevem sekají rytmus do členitých úseků a přiznávají kořeny energického metalcoru, kde má své místo i melodická část spojená s čistým zpěvem. Jemné cítění má na albu poměrně silnou pozici, objevuje se jako součást převážně tvrdých skladeb i coby samostatná veličina. Mnohé melodie jsou pěkné a zejména v instrumentálním provedení odvádí pozornost od metalcoreové divokosti stranou.

S hodnocením je to pak horší. Tahle dvojakost ubírá body tam, kde by v oddělených rolích překračovali půrměr. Textures natočili desku, která stojí za poslech, ale hlubší cíle jí nepředpovídám. Tahle kapela uchovává zlato v minulosti a na současné cestě zatím jen přerývá prozkoumaný prostor.