Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V reportáži z Phantoms Of Pilsen jsem slíbil, že se podívám na kapelu Albez Duz a jejich nové album Wings Of Tzinacan. Trochu mi to trvalo, neboť euforie z živého vystoupení zcela úměrně nekorespondovala s deskou samotnou. Nicméně nejde o to, že by materiál byl nějak slabý, či špatně ošetřený, ale spíš je kapku složitější do něj plně proniknout. A vlastně ani teď si nejsem jistý, zda jsem vše správně pochopil a zarovnal, ale zkusme to…

Albez Duz mají charakteristický rukopis, který je zásadním způsobem odlišuje od zbytku scény žánru, ve kterém se pohybují. Sami tvrdí, že hrají occult doom rock, což je samozřejmě fakt. Na druhou stranu bych se nebál kapelu zařadit i do metalu, jelikož její zvuk má ostřejší hrany, takže jde o okultní doom metal s tou tajuplně goticko-heavy náladou. Možná bude lepší nic neřešit a přímočaře říct, že je to prostě doom… Ale abych se vrátil k onomu odlišení. Zcela zásadní je právě zpěv. Jeho barva je nezvyklá a způsob frázování zrovna tak. Jde o mužský, chvíli hluboký, chvíli vysoký vokál se zvláštním zabarvením. Nejsem příliš učený na to, abych řekl, že jde o baryton nebo něco jiného, takže se omlouvám. Každopádně tahle barva má jistou moc v tom, že vás dokáže celkem solidně štvát i konejšit zároveň. Jde jen o náladu, se kterou k němu přistoupíte. Našly se totiž dny, kdy jsem desku nedokázal doposlouchat, protože mě ta barva zpěvu prostě iritovala.

Ale když je den, kdy vše sedí jak v knížce, pak není problém se naplno ponořit do osidel téhle desky. Sice nerozumím jejímu názvu, čímž nejsem schopen rozklíčovat, čí že ta křídla vlastně jsou, ale tuším dávnou aztéckou mytologii. Ostatně samotný zpěvák je původem Mexičan. To trochu nahrává k tomu, aby člověk pochopil, ze kterého okultního soudku kapela zrovna nabírá. Hádám proto tyhlety indiány a jejich mystiku. Všechno pak zapadne jak puzzle, protože jediný instrumentální kousek Tzinacan’s Rising v sobě totiž ukrývá jisté folklorní podkresy z této kultury. Jak vidno, deska tvoří kompaktní celek.

Doomová nálada z desky přímo srší. A to na všechny strany. Hudebně je totiž všechno zmáknuté perfektně. Najdete tu řadu chytlavých melodií, ať už veselého, či temnějšího rázu. Často si vzpomenete i na… ano i na Black Sabbath. Ale pozor! Žádná kopie, žádné viditelné opisování, čistě jen drobné nuance, kterých si ani nemusíte všímat. Albez Duz totiž stále jedou ve své harmonii a tak to má přece být. Jsou schopni stvořit svižnější kousky (hned úvodní The Uprising), stejně tak jako těžkopádné až děsivé (především záhadná Death Whistle). O to víc pestře deska zní.

Krom zpěvu, který se stylově rozmáchl od čistých poloh až k těm mručivým, bych určitě vypíchl kytaru. Jednak se mi zamlouvá její zvuk, jednak množství variací a melodií a jednak i obsluha. Ze sličné Julie Nueman jsem měl problém odtrhnout oči už na podiu, natož pak uši z nahrávky. Ale tahle kytaristka je náramně šikovná a nápaditá. Skoro se to ani nezdá, jelikož se může album snadno jevit jednoduché, ale ta barevná škála tam je. Střídání tempa není rovněž ničím, co by překvapovalo. A gradace nahrávky je už pak nepsanou samozřejmostí. Zejména když si dáte poslední tři kousky, pěkně v řadě za sebou. To je, panečku, efekt! Z toho jasně vyplývá, že závěrečný song Omen Filled Season má výtečný děj. Taky jsem si tuhle skladbu oblíbil nejvíce. Jenže v bookletu se dočetl, že původní verze patří Death In June. Originál neznám, ale po bok zbylých věcí z desky zapadne perfektně, takže předpokládám, že si Albez Duz vše přikořenili k obrazu svému.

Zkrátka a dobře – povedená deska. Vůbec nelituji toho, že jsem si ji v euforii naslepo koupil na jejich koncertě. Ostatně člověku občas chybí si pořídit něco, co před tím neproklepnul. Teď myslím hlavně muziku.