Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Thanatos - Four Decades of Death

ThanatosFour Decades of Death

Garmfrost15.11.2024
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Four Decades of Death nabízí dvanáct zastavení. Dvanáct skladeb napříč historií. Sympaticky se skáče napříč časem, aby bylo jasné, jak byl styl Thanatos konzistentní.

Pro nizozemskou scénu mám od pradávna velkou slabost. Ať už se jedná o doomové spolky, nebo ty deathmetalové. A že jich bylo a stále je. Thanatos je hordou prastarou, jednou z prvních, která do svého thrashového tyglíku míchala deathové koření. První demosnímky nabízely mimo jiné i přísady speedové a řádně vzteklé. Kapela se kolem výborného kytaristy a svébytného growlera Stephana Gebédiho za těch čtyřicet let párkrát odmlčela a změnila své osazení. Vedle šéfa byl v Thanatos nejdéle funkční kytarový mág Paul Baayens (Asphyx, ex- Hail of Bullets). Proč se zaobírám tolik historií a neřeším současnost? S Thanatos je dle všeho dva roky ámen a aktuální nahrávka trefně nazvaná Four Decades of Death je takovým ohlédnutím za uplynulým časem a vzdáním holdu památce nesmrtelným skladbám.

 

Moje první setkání s Thanatos jako by bylo včera a ne před více než třiceti lety. Jejich druhé dlouhohrající album Realm of Ecstacy jsem hltal, bylo o dost extrémnější než prvotina Emerging from the Netherworlds. Podobný vývoj jako třeba u našinců Krabathor, nebo rozdíl mezí Eaten Back to Life a Butchered at Birth atd. Skladby byly podstatně svižnější a Stephanův growl šel parádně do hloubek… Ale to je dávný příběh.

 

thanatos

 

Four Decades of Death nabízí dvanáct zastavení. Dvanáct skladeb napříč historií. Sympaticky se skáče napříč časem, aby bylo jasné, jak byl styl Thanatos konzistentní. Demosnímková A-Thanasia album otevře a poukazuje na thrashové počátky a mnou zmíněné speedové vlivy. Pamětníkům nemusím nic vysvětlovat. Speed byl častým souputníkem thrash/black/deathových hord. Putrid Existence jde do historie ještě dál. V ní se tah na branku ukazuje v mnohem lepším měřítku. Thou Shalt Rot z grandiózní Angelic Encounters představuje Thanatos z přelomu tisíciletí, kdy byla kapela dost možná v nejlepší kondici. Skladba je valivá, je mohutná a podmanivě melodická. Když se pak vrátíme časem zpátky se skladbou Tied Up, Sliced Up k mému nejoblíbenějšímu počinu Realm of Ecstacy, běhá mi mráz po zádech. Líto mi je, že byla znovu nazpívána a pryč je hluboký growl. Nicméně takto je album celistvější. Jinak se na skladbě krom nového zpěvu a průraznějšího zvuku nic neměnilo. Má to být oslava a ne oprava historie.

 

Čert vem pitvání. Líbí se mi zakomponování klasik i demosnímkových skladeb, které nikdy nebyly zveřejněny, a které jsou důkazem, že se ve studiu pouze uhlazovalo, ale nic nevylepšovalo. Album uzavírá Unholy Predators z poslední řadovky Violent Death Rituals a nenapadá mě nic jiného, než že je škoda konce kariéry Thanatos. Jedná se o bonusovou verzi nazpívanou Michelle Nocon z doomových Death Penalty nebo Bathsheba.

 

 

 

Four Decades of Death není pouhým audio ohlédnutím. Jako bonus je k dispozici možnost shlédnout na DVD poslední show Thanatos, které se odehrálo na festivalu Baroeg Open Air. Čtyřicet let je fuč. Vše valí dál, pánové se realizují v jiných kapelách. Decades of Death je důstojným rozloučením s významnou kapelou, která pomáhala formovat deathový styl v jeho plenkách. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy, třeba se za pár let dočkáme dalšího z návratů…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky