Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Edmond Wells je mladá kapela z Lázní Bělohrad a s ohledem na odsloužené roky a obecné povědomí o souboru si na úvod uveďme některé reálie. Nebude jich mnoho, neboť jich ani mnoho dohledat nelze. Kromě dvou přiznaných EP (vč. toho aktuálního) a čtyřčlenné sestavy, v níž může budit pozornost vzájemné fungování otce se synem (!), vlastně není moc o čem psát. Sekce "bio" na kapelních profilech obsahuje velké NIC a pak pár vět, ve kterých si musí najít smysl každý z vás. Já to vzdal.

Na týchž místech se rovněž dočtete o žánrovém záběru, který sleduje osu garage - crossover - devadesátkové "nu" prvky - obdiv současného progesu. To cituju. Co si pod tím představit? Vezměme to postupně.

// garage

Obecné označení nízkonákladových produkcí anebo produkcí, které se tak tváří. Syrovost, neučesanost, spontánnost a v srdci punk. V případě Edmond Wells nacházím paralelu snad jen v případě zvuku, který vznikal v mně neznámém prostředí "ateliéru 3mosquitos" pod dohledem Hugo Trkala, a který mi bohužel vůbec nesedí. Je ostrý jak právě uvařené jídlo – všechny chutě vedle sebe, nespojené, bez souladu, bijící jedna do druhé. V tomto případě navíc se zbytečně vytaženou kytarou a ve velmi plochém provedení, v němž nezbylo ani kousek místa pro dynamiku. Přátelit se nebudeme.

// crossover + "nu" prvky

Vliv rocku devadesátých let je v produkci Edmond Wells cítit hodně, i když hledat konkrétní spojitosti s crossoverem (jako Faith No More fakt nezní) nebo s nu-metalem (nenajdete ani KoRn, ani Limp Bizkit či něco podobného) nejde. Zatímco u prvního EP byla hodně cítit scéna Seattlu (Silhouette), tentokrát jde spíše o nijak nevyčnívající odkazy rocku zmíněné doby. V Burning Daylight a částečně v All Theory, No Action je citována kytara At The Drive-In, místy mám pocity jak při poslechu odlehčenějších Taproot nebo o elektroniku osekaných Spineshank, ale jinak jsou to spíš náznaky a cosi jako duch doby. Proč ne, o nic originálního sice nejde, ale uchopení je řemeslně v naprosté pohodě.

// současný proges

Pokud se mi na Edmond Wells něco líbí, tak snaha neskládat jen písničky jakože písničky. Snaha skládat složitěji, znít hravěji, nesklouzávat k jednoduchým formulkám. Nehledejte v tom Wilsona, ale spíš australské Karnivool, i když tím samozřejmě nesrovnávám (k tomu mají Edmond Wells ještě pořádný kus cesty), ale ukazuju možný směr úvah. Dobrým dojmům napomáhá i variabilita zpěvů (vč. mluvené pasáže v poseldním songu) a větší důraz na rytmiku, která se na mnoha místech projevuje se zdravým sebevědomím a skladbám dodává skvělou energii. Obdobně pozitivně lze nahlížet i na aranžérskou nápaditost a s ní související napětí mezi zklidněnými a vpjatými momenty. Právě díky této kombinaci se album skvěle poslouchá a v podstatě vylučuje myšlenky na nudu. A to je moc dobře. 

V celkovém součtu jsem vlastně spokojen a mile překvapen. Rozhodně vám nebudu tvrdit, že se nám tu rodí nová rocková hvězda nebo že z projevu kapely cítím velikost světové úrovně. Edmond Well jsou čeští, doposud se stále hledající a hrany mají nebroušené. Stejně jako by bylo třeba strávit ještě hodně času se zvukem, aby si dosedl a vyhladil, tak obdobně i výraz kapely působí doposud syrovým dojmem rodícího se čehosi. Základ do budoucna je dobrý a čtyři povedené skladby „Ex animo“ představují velmi slušný start, který se nepodaří každému.