Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fotocrime - Principle Of Pain

FotocrimePrinciple Of Pain

Jirka D.17.7.2018
Zdroj: CD 4-panelovém paperpacku (#GOLDEN044) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Fotocrime se definovali už loni a letos na tom nemění nic. Nové album přináší očekávatelný, lehce dekadentní zážitek s nádechem analogových synťáků.

O počátcích nejen Fotocrime, ale i dřívější kapely Ryana Pettersona Coliseum, jsem poměrně podrobně psal v recenzi předchozího EP, takže se nebudu opakovat a odkážu vás tam. Nastudovat! Pokud jste dočetli, logicky si odvodíte, že tohle album s dost naivním obalem (rozhodně horším, než jaký byl použit na Always Night) je dlouhohrající debut. Sestava kolem hlavního tvůrce vydržela, vydrželo i žánrové směřování a zvuk kapely obecně. Prostě žádný progres, ale dotažení toho, co bylo započato loni, do plnohodnotného alba.

 

Fotocrime band

 

Pokud jste poctivě přečetli onu zmíněnou recenzi, neušly vám moje drobné výhrady k lehké průměrnosti a fádnosti většiny skladeb, které sice poctivě ctily odkazy na post-punk, dark-wave a další příbuzné žánry, ale s ničím extra zajímavým nepřišly. Moje tehdejší pocity šly shrnout do jednoduchého závěru dobře poslouchatelné, ale nikterak invenční desky, která se klopotně snažila o vytvoření přiléhavé atmosféry, ale moc se jí to nedařilo. No a nahrávka nová, s trochu zábavným názvem Principle of Pain, velký pokrok na tomto poli nezaznamenala.

 

Ono se není čemu divit, když hlavní skladatelské otěže drží pevně a výhradně Ryan (tentokrát uváděný jako R), který současně nahrál většinu nástrojů a vokálních stop. Taková Shelley Anderson, která je uváděná jako člen sestavy a nad jejímž hlasem jsem se rozplýval v recenzi Always Night, se tentokrát objevuje pouze v jedné skladbě (Gods In The Dark), což oproti dvakrát se vyskytující, hostující Janet Morgen vypadá trochu jako promarněná šance. Ve výsledku to celé připomíná spíše Pettersonův studiový projekt, jemuž sem tam vypomůže náhodný kolemjdoucí muzikant / zpěvák s výjimkou Mothera, který na stoličce za bicí soupravou sedí prakticky ve všech skladbách.

 

Nelze se pak divit, že z nové desky mám dost podobné pocity jako z jejího kratšího předchůdce, což ale neznamená, že by ty pocity stály za starou belu. Petterson má přiléhavý hlas, kytary výborně udělaný reverb, baskytara opět není moc slyšet a synteticky pojaté bicí by naprogramoval (čemuž v některých skladbách docela věřím) začátečník za jedno odpoledne. Nic proti, kromě té utopené baskytary všechno sedí a zapadá do slušivého celku, který vyznívá sice lehce ospale, ale pro poslech na odpočinek více méně ideální. Velké nápady a silné momenty opět v nedohlednu, zvykám si.

 

 

Favorit? Za mě asi The Rose And The Thorn, která zachraňuje špatné dojmy po předchozí nudě Don’t Pity The Young, ale třeba i následující, krátká a výstižná věc Autonoir. Velmi dobře funguje již zmíněná Gods In The Dark, a to hlavně z toho důvodu, že vokální duet Ryana a Shelley Anderson má něco do sebe. Lze jen litovat, že dalších společných chvil těchto dvou hlasů se na albu nedočkáme - velká škoda.

 

Velké myšlenky závěrem? Nic nebude. Principle of Pain je prostě žánrovka v dobrém standardu, která si na nic víc ani nehraje. Občas si na sebe vzpomeneme.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky