Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Thaw - Fading Backwards

ThawFading Backwards

Garmfrost17.12.2024
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Radost ze hry, dadaistická architektura a hudební fantazírování...

Thaw jsou polskou experimentálně black metalovou kapelou, na jejíž tvorbu slyším ze všech stran kritiku, nebo nadšené ovace. Kritiku a nesouhlas ovšem častěji. Já si její nahrávky pokaždé s chutí poslechnu, a následně zapomínám. Nevnímám odpor, nesouhlas. Když se dívám na hodnocení počinů Thaw, netuším, kde se tolika odporu bere. Thaw, jak trefně napsal ve své recenzi Bhut, nejsou hybateli scény, nejsou průkopníky, ale jsou bez debat jejím obohacením. Ostatně s ohledem na sestavu, ve které figurují členové Furia či Gruzja, nelze čekat běžně chápaný pohled na rockovou hudbu a tím pádem jsou i názory na jejich tvorbu protikladné, ale v žádném případě ne neutrální.

 

Po letech se Thaw vrací, aby představili svým příznivcům i odpůrcům své čerstvé vize. Na ně lze nahlížet optikou volné improvizace, hluku, drone vrnění nebo produktu surrealistické a umělecky vnímavé mysli. Fading Backwards se nesnaží nikomu nic ulehčit, nicméně tuším, že všechno ostatní by jim bylo vyčítáno.

 

 

Určitě je dobré nedělat při poslechu nic jiného, než poslouchat. Můžete koukat do roztřeseného kola, šišky… tvaru na obalu, a nechat se jím vcucnout do víru. Nahrávka se plynule i kostrbatě přelévá z hlubin ambientu do nasypaného black metalu, aby se vzápětí proměnila v elektronickou tusárnu, až vám zelektrizují myšlenky. Hlas je pouhým průvodcem, respektive narušitelem divokého neklidu. Rozumím výtkám a odporu. Fading Backwards v ničem neuhýbá předchozí tvorbě. Neulehčí posluchači ani ťuk. Bere všechno nebo nic. V malém, někde hluboko ukrytém, kousku vědomí spatřuji vývojovou řadu filozofických výpadů do podvědomí.

 

Co nám přináší takové Wartenberg Wheel? Třetí „skladba“ poplatně názvu jako by zkoušela testovat naše nervové reakce. Jsme citliví, nebo se necháme lechtat? Nebo nic? Jsme rozčílení, až se smíchy trháme. Aniž bych se hlouběji zamýšlel, vnímám instrumentální odvahu a neustále se zlepšující možnosti. U bicích a perkusoidních partů doslova vybuchuji v extázi. Občas mám pocit, že poslouchám jakousi zvrácenou podobu jazzového řádění.

 

Následně se s Dissociate Me/Spreader Bar nořím do nočních můr vlastní nemohoucnosti. Duše je rozdělena, nebo po rozdělení touží, aby vzápětí padla rozmetací lištou. Motáme se v potrubí zničených nervů a slyšíme vlastní chropot. V závěru slyšíme obhajobu sobectví… Proč ne? Moral Justification of Selfishness za námi zavírá dveře.

 

thaw

 

Dveře otevře znovu pouze ten, kdo se nedal zmýlit nepřístupností a všiml si radosti ze hry, dadaistické architektury a hudebního fantazírování. Možná stále nejsou Thaw hybateli scény, jsou však jejím obohacením… Neslyšel jsem to už? Opakuji se?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky