Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po dlouhatánském tichu, kdy se finští melancholici ozvali „pouze“ nějakým tím ípíčkem nebo splitkem, po dlouhých jedenácti letech po krásném „Illusion's Play“ přináší Shape of Despair album dlouhé jako ono ticho po pěšině. Další lidé odešli ze sestavy a s původního osazenstva, pamatujícího ještě prehistorii z devadesátých let, zůstalo jen pevné trio Tomi Ullgrén, Jarno Salomaa a Natalie Koskien. Bývalý partner posledně jmenované se odporoučel před pěti lety a na jeho místo nastoupil dle mého názoru ještě zajímavější vokalista Henri Koivula, který sice pochází z odlišné scény, ale do bolestného světa epických ploch emocí zapadl více než skvěle.

K dosažení nejvnitřnějšího vede stezka zakrytá, uvede vás do transu, život nám při tom šeptá do uší. Jsme, zdá se, pouhými diváky toho, co bude brzy žít v nás. Pomalu se rozvíjející tvary přestanou dusit v nás nejvnitřnější zoufalství…Pomalé, mocné pohyby posledního tance za zpěvu dávno mrtvého básníka, pumpují do našich srdcí nejvnitřnější zoufalství. Když se k básníkovi přidá femme fatale, je vymalováno a slzy tečou obrovskou úlevou. Natalie si vystačí s pár tóny, které pozvolna vkládá do ještě pomalejšího hudebního doprovodu. Za ty roky se neskutečně vyzpívala a přitom se nesnaží nikterak předvádět. Titulní song má podobný vzorec jako úvodní smuténka. Tedy dlouhý začátek pochmurných melodií zahraných jednoduše, avšak značně efektivně na klávesy, do kterých se postupně vetkají strunné nástroje a bicí, na něž si vždy chvíli počkáte.

Henrimu jde hlas jakoby z útrob samotné země. S každým tónem se mazlí, než ho vypustí do éteru. Zpívá nádherně i čistým hlasem. Miluju ty monotónní riffy, které se do zblbnutí opakují a vtahují vás dál a dál do zajetí emočního vypětí. Když se pak znenáhla lehce pozmění motiv, je to jako když vám puká srdce změnou časové linie. Hlavní slovo má Henri, který toho ale více naznačí, než prozradí. Natalie za ním čaruje hlasem jako dalším z nástrojů a podotýkám, že v mých očích se jedná o možná nejkrásnější duet, co jsem slyšel. Nemám na mysli Lisu Gerrard s Brendanem Perrym, kterým šlo a jde o něco jiného. Skoro každá metalová kapela, kde se objeví žena, postupně získává na významu a murmur jde bokem. Ne tak v případě Shape of Despair. Přitom je to právě Natalie, co jest jedním ze základních kamenů skupiny a pánové se kolem ní střídali jak na běžícím pásu a ona stále vystupuje jakoby v povzdálí. Její zpěv je pro ni velice důležitý, avšak vyznění celé skupiny ještě víc a to je úkaz vzácný jako spatřit jednorožce ve střízlivém stavu.

Nějak se mi nechce rozvádět song po songu, protože celých bez mála osmdesát minut je třeba brát jako celek. Každá z osmero skladeb má svůj vlastní příběh, ale do celku důležitý pro vnitřní pochopení. Možná se zastavím u poslední „Written in My Scars“ s textem od Pasiho Koskiena. Připomíná mi dávné Celestial Season a jejich „Solar Lovers“. Vzpomenete si na ty jakoby oslavné melodie a přitom krvácející srdce? Právě tohle mi dává závěrečný rekviem Shape of Despair. Vzletná nálada pobízí posluchače k zoufalému tanci a provázející bard při tom zachmuřeně povídá o nejtemnější tragédii, o hlasitém pláči, o potrestání, o závěrečném rekviem. Smutná meluzína vás pak doprovází až k samému konci…

Už jsem ani nedoufal, že mi nějaká doomová nahrávka takhle pocuchá nervy, že se nebudu moci odtrhnout od pohřebních hymen a že spolu s kapelou prožiju smutek, o kterém jsem neměl ani ponětí. Deska roku? Možná. To není rozhodně důležité. Důležité je, že doom metal hrají stále taková esa, jako jsou Shape of Despair, kdy věříte každému tónu, každému vzlyknutí a víte, že se nejedná o žádné slabošské lámání hole, ale pláči nad zrazeným srdcem, prokletí…