Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nefalšovaně nasrané mi přijde kombo The Amenta z Austrálie, jejichž loňská a zatím poslední položka na seznamu zesnulých doslova zabíjí. Takhle asi vypadá vztek z toho, když se protinožců zeptáte, jak to kdysi zaonačili s původními obyvateli Austrálie. S opilými Maory následující řádky ale nemají nic společného. O živých to vlastně není vůbec. Terén je mrtvý a chladnoucí odpadní voda už stihla semlít každou mršinu. Jen v troskách zborcené žumpy postává pětice ušpiněných mechaniků slyšících na povely: řež, brus, drť – konej.

Letmé přičichnutí k choré sbírce Flesh Is Heir záhy napoví, že se budeme pohybovat v industriálně laděném prostředí rozléhajích se zvuků, kde i kapka vody zní jako úder do tympánu. Náladu desky lehce naznačuje i obal, který mi silně připomíná geniální práci norských Satyricon - Rebel Extravaganza. Ten kontrast, vzteklá grimasa, zloba...

Vzápětí jsme přemoženi náporem temných nálad, které se rozpíjejí v nezřetelném prostředí betonového sila. Pocit, že každý dotyk s okolními předměty vám způsobí přinejmenším odřeninu a ta bude jediným teplým bodem v okolí, je zneklidňující. Ze silných budou slabí a ze slabých žádní.

Vypočítaná rovnováha, kterou se The Amenta snaží  ve své tvorbě dodržet, šikovně předchází rutině technicky odmlácené desky. Nasekané vrstvy smrtí načichlých kytar, jejichž hmatníky nemají čas vychladnout, se v čele průmyslového pelotonu střídají s atmosféričtějšími party, které nahromaděnou agresi rozvolňují a rozprostírají do všech temných stran. V těchto místech se dostávají ke slovu samply a elektronická alchymie, v jejíž barevné směsi se ostatní nástroje vyjímají zcela jinak. Vrcholem těchto snah jsou dvě instrumentální skladby (Womb Of Tomb a A Palimpeset) a zpívaná Cell. Nekompromisního obrábění je ovšem požehnaně a milovníci brutality se nemusí bát žádného  změkčilého lajdání. Každé zpomalení si své místo obhájí a ani tam nechybí věčný industriální odér, který okolní prostředí zarputile vtírá do pórů a intimní srsti v prádle skryté. Každý zvuk nasál kyselost železa i s jeho zvonivým projevem a nezáleží na tom, který rychlostní stupeň zrovna svítí na palubním počítači.

Dojem neskutečna podporuje nehumánně namlácená rytmika, která se v rachotu pneumatických kladiv nejednou zcela zastaví a přesně vypočítanými pauzami rozbíjí monolit násilí na stravitelné dávky. To, co této členité hudební  králikárně trošku ubírá body, je monotónní a stále stejně zabarvený zpěv, tedy spíš řev. I když je místy slyšet snaha o změnu polohy, je to stále málo a na mysl se vrací představa unavených manželů, pro které je každá změna polohy nabouráním vysněné rutiny.

Nakonec bude každému jasné, že The Amenta zdaleka nevynalezli novou lučebninu. Vaří z toho, co už popisují staré herbáře, ale dělají to slušně a rádi. Kdo kamarádí třeba s Zyklon nebo Ulcerate, si desku jistojistě užije.