Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Gathering - The West Pole

The GatheringThe West Pole

Michal Z28.9.2009
Zdroj: CD - digipak
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Komplexní, moderní, progresivně-atmosférické rockové album, které dává smysl po celou hrací dobu. Kvalita, kterou dostanete jen občas. Album se musí prožít a zažít. „The West Pole“ je emocemi nabitá, civilní, citlivá sbírka, plná intimních, tklivých a hřejivých okamžiků.

Charismatická, pocitově plná slunečnice Anneke (nyní Agua De Annique) vysílající energii a příjemno, je v nenávratnu své sólo kariéry. Bývalí chlebodárci, The Gathering, jež albem „Mandylion“ započali novou éru v metalu - frontwomanství, neučinili nijak odvážný krůček a do svého dvorku nahnali hlasově trochu podobnou divu, Silje Wergeland. Samotná Silje není nijaká začátečnice, má za sebou působení v norské dámské partě Octavia Sperati, kde zanechala své hlasivky na dvojici CD. Studiové album „The West Pole“ tak startuje další epochu The Gathering, bez Anneke. Jak se s danou výzvou poperou?

 

Předně nutno varovati všechny pesimisty a škarohlídy, žádný převrat se u The Gathering změnou u mikrofonu nekoná, tak jako tomu bylo třeba u Nightwish. „The West Pole“ pokračuje někde v okolí How To Measure A Planet? a „Home“, ale hudba, tak pocitová, intimní, niterná a psychedelická je každým vnímána lehce odlišně a nechci svésti nikoho na bludné scestí. Rychlíci a nedočkavci z alba nic nedostanou, není na jeden poslech. Uchopit jej a získávat krásy lze postupně, jen tak poznáte každé intimní romantické zákoutí celé plochy. Jejich bohaté naleziště navíc nevysychá.

 

Gathering nemají zapotřebí opisovat kruh a vracet se ve své tvorbě k začátku a integrovat do ní léty nasbírané zkušenosti a nové postupy a takto zkropit živou vodou umírající kreativitu. Umělecké upadnutí nehrozí a skladatelské schopnosti a vývoj René Ruttena dovoluje kráčet stále směle dál. Album netrpí nijakým neduhem. Nálad a pocitů všech odstínů dostanete při pozorném poslechu za odměnu více než dosti. Od rozostřených kytar, přes psychedelické mezihry, tripové úlety, intimní minimalistické výlevy, hladivé dotyky, známé i neznámé obzory, nové úchopy, až po klasicky tepající upřímný projev. Prostředky a vize, jimiž Gathering vládnou na „The West Pole“, nemohou nechat vzniknout pouhé průměrné rockové nahrávce.

 

Rozmazaný psychedelicko-melancholický kytarový instrumentální úvodník reálně vtahuje do příběhu a sfér albem často navštěvovaných, zavánějících magickým šamanismem. Po šedi běžného dne odsekává pouta od reality, abychom byli schopni správně vnímat a dokonale vychutnávat všechny ingredience náročnější krmě, vyžadující pozornější a otevřenou mysl, nejitřenou vzpomínkami na setkání s arogancí či psychickým upírem. Radostné teplo při pohledu na poklad v přehrávači ani nevnímáte, jak je samozřejmé, příjemné a líbezné. Silje se snaží stylizovat do své mocné pramatky předchůdkyně a daří se jí nadmíru vyvolávat emoce. Všechno je, jak má být, přirozené, propletené, čerstvě strhující, bez patrných stop znamenajících ústup z pozice. Plavba ke hvězdám na obzoru, jejichž přívětivá zář naplňuje zbídačelé duše dobrem a nadějí.

 

Opatrné našlapování přivádí vyvolené ke gejzírům emočních erupcí a skrytých citových výjevů, při přivřených očích vůbec nevnímáte ztrátu poznávacího vokálního elementu. Ten nový je vyplňující, postačující, nabízí bohatost, bez potřeb srovnávat a pitvat se v tom, co bylo, nebo co je vhodnější. Temná a studená atmosféra, je lehce zaměnitelná s hřejivou, neb linie mezi nimi je tak tenká. Skladby mají neuvěřitelné vnitřní pnutí a náboj. The Gathering umějí mistrovsky kouzlit rockově ambientní smutné plochy, patřící k přicházejícímu podzimnímu rozjímání v mlžných sychravých ránech. Vybarvené listy se jemně před opadem z větve pohupují v hladivém vánku a jsou skrápěny čistými vodními perlami, dokud nenasáknou vlhkostí a vlastní tíhou neukončí existenci ve výškách.

 

Některé skladby jsou na ambientu postaveny plnou vahou. Myslím, že v konceptu alba fungují výtečně. Atmosféra je na lomu sladkobolu a naléhavého optimistického sdělení, či vyvěrání utiskované pravdy. Sladkost a rozjímavost v područí jednoduché, místy monotónní rytmiky hodně připomíná Porcupine Tree. Tmavé plochy osvětlují paprsky, dokud se srdce zcela neotevře a nepropadne závislosti na „The West Pole“. Když už se posluchači vtírá lehký nudismus, hodí René do placu své vymazlené kytarové plochy. Nečekaně se u The Gathering zjevuje i šansonová šablona, procházíte setmělou zaplivanou ulicí, která odpočívá po perném denním dění, naleštěnou špicí boty kopete do střepů beznaděje a špíny zaplivané planety.

 

Co dodat, komplexní, moderní, progresivně-atmosférické rockové album, které dává smysl po celou hrací dobu. Kvalita, kterou dostanete jen občas. Album se musí prožít a zažít. Kdo ulítával na tvorbě Gathering v posledních deseti letech, bude nadmíru spokojen. Žádné škrobené progresivní školení, ale emocemi nabitá, civilní, citlivá sbírka, plná intimních, tklivých a hřejivých okamžiků.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky