Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Threat Signal jsou dnes vlastně takřka novou kapelou. Od posledního alba Disconnect, kterému jsme se u nás věnovali, uteklo devět let. V sestavě se objevili dva noví členové, styl, který Disconnect naznačoval, je v současnosti plně rozvinut, a na ostré meshu/počátky kapela rezignuje. Threat Signal je sice stále dostatečně razantním spolkem, avšak s tunami melodií, lákavou atmosférou a zpívaných vokálů.

Albu Revelations, opět vycházejícímu pod značkou Agonia Records, opět sluší dobré řemeslo. Nové skladby přes veškerou líbivost oplývají momenty, kdy si příznivec moderního metalu zatřepe s chutí hárem. Nejvýraznějším prvkem nahrávky je zpěv Jona Howarda, posledního zakládajícího člena kapely. Jon vedle svých vokálů je producentem nahrávky, zasedl také za nahrávací pultík, album mimo to i ošetřil mixem. Sympatické beze sporu je, že se nesnaží strhnout veškerou pozornost pouze na svoji osobu. Vynikající vyhrávky, sólové party a drtivá kila obou kytaristů, stejně tak hravá rytmika (bicí+basa) netvoří pouze křoví dominantnímu zpěvu, ale naopak jsou rovnocennými partnery pro pestrý hlasový projev.

Je mi jasné, že většina skladeb nesoucích se ve stínu metalové varianty Linkin Park (myšleno v dobrém) a podobných spolků, nebude po chuti příznivcům raného období Threat Signal. Nahrávka je však natolik svébytná a opravdu dobrá, že zajisté přitáhne fanoušky nové. Třeba i ty, co by si jinak o podobnou záležitost neopřeli ani kolo. Já mám rád melodický metal, tady je cukrové vaty hodně, takže se občas ušklíbnu, ale celkově vzato si Revelations užívám. Nahrávce se věnuji ryze ze studijních důvodů (haha) a přiznávám se, že si Revelations pouštím každý den s přivřenými víčky a někdy mě až bolí noha, jak si poklepávám do rytmu.

Skladby mají většinou podobný scénář. Máme zde festovní sloku, v níž se kdesi v podhoubí dá dohledat extrémnější náznak, a hitový refrén s různými vstupy, mezislokami a gradací v závěru. Vynikající nářezy, občas hodně příjemné sladké popěvky nahrazuje načinčanost, snaha o pompéznost sem tam přehnanou. Tohle celé je v kostce popsané album se všemi klady a zápory. Na zápory i klady bude dobré nahlížet z různých směrů. Někomu bude vadit growl a scream a jinému nakřáple sladký projev. Věc chuti a názoru. Skladby samotné nejsou vůbec špatné. Z celé diskografie Threat Singal mě baví nejvíc. Podobné kapely a jejich nahrávky vůbec neposlouchám, netuším, zda se jedná o trend nebo totální retro, protože před dvěma dekádami bylo podobných kapel na každém rohu milion.

Neřeším, že se stylově rozcházíme. Skladby mě baví. Baví mě kytary, i dobrý zpěv.  Bavily by mě víc, kdyby zůstalo o ostřejších momentů se zasekávačkami a parádními sólíčky či extrémnějšího hlasového drajvu. V takových momentech jsou Threat Signal výborní. Skutečnost je ovšem taková, jaká je. Threat Signal jsou v současnosti melodickou partou s hitovými skladbami a přívětivou tváří. Kapela ví, co chce, jde si za tím a je jen na vás, zda se za nimi vydáte nebo je necháte na jejich cestě samotné.