Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Tómarúm - Ash in Realms of Stone Icons

TómarúmAsh in Realms of Stone Icons

Ruadek24.11.2023
Zdroj: flac
Posloucháno na: PC + bedny Presonus Eris E3.5
VERDIKT: Dostalo mě to!

Tómarúm je naprosto nezařaditelná parta z Atlanty, která mi po zcela náhodném poslechu učarovala a dodnes mě jistá fascinace jejich dílem neopustila. Začnu tím, od čeho se jejich muzika odráží, protože škatulkování je věc zábavná.

 

Jakkoli může být riskantní zkoumat tak širokou škálu stylů, jakou Tómarúm na tomto debutu představují, faktem zůstává, že Ash in Realms of Stone Icons je přehledné a bezchybně vystavěné album. Depresivní, atmosférický black metal tvoří kořen, z něhož vyrůstají všechny různé extrémy – technický death metal, epický progresivní metal i teskný post-metal. Každý riff rozkvétá v tandemu s baskytarovou akrobacií odkazující k divoké nespoutanosti. Klavírní etudy Aquilovského ražení se pravidelně proplétají s moderním divadlem současného avantgardního blacku. Hypnotizující masy a stěny kytar spojují velkolepou melodii s drtivou technikou stejně osvěžující intenzity, jakou najdeme v nájezdech Inferi. A přesto každá větev vyhrávek vzkvétá v dokonalé harmonii, květnatě až okázale a celé to ve výsledku působí krásně, živě a organicky.

 

 

První skladba je pozvolným rozjezdem, který by tu ani být nemusel, natahovaný do zbytečné délky. Poprvé bych krátil. Ten úvod každopádně prozradí, jak technicky jsou hráči vyspělí - ta baskytara! Bicí od první chvíle jedou, spousta přechodů, pestrá hra (Spencer Moore jinak z Inferi, o kterých už zde byla řeč) a první vyhrávky kytar. Psal jsem něco o baskytaře? Brandon Iacovella jinak drtí struny v tech-deathových US partách a tohle si vysloveně užívá. Tyhle party údajně hrál na kontrabas, což mu umožnilo jiný přístup (zároveň zde zní i bezpražcová basa, hostujícího Arrana McSporrana). Desce dominuje čtveřice skladeb, z nichž naprosto zásadní není klipová Condemned to a Life of Grief, ale dvojice skladeb na konci, která si ukrajuje dobrou polovinu stopáže celé desky. Ty skladby jsou od prvního hrábnutí do tlustých strun uhrančivé, totální blackové vichřice, co sápou tím správně ostrým způsobem kůži z xichtu. Mezihry spadají do Aquilus, takové to temné gotické klavírní trilkování. Ale jak geniálně zakomponované! Vrství se to, přesto vše pod kontrolou. Je to nebývale masivní, s vnitřním dějem a soustavnými ataky kopáků. Sólo na baskytaru v poslední části As Black Forms From Grey mě nechá v němém úžasu. Sakra, vždyť tohle hrají úplně mladí kluci a je to jejich první deska! Tak nesmírná míra talentu! Awake Into Eternal Slumber. Že mladá kapela neutáhne čtvrthodinovou skladbu? Už na demu z roku 2019 k tomu nebyli daleko. Ta skladba zastiňuje svého předchůdce téměř ve všech ohledech – vynikající choreografie symfonie hněvu a zuřivosti se valí vpřed, každý výjezd baskytary až po tepající bicí spolupracuje na vedení nálad a scenérií k srdcervoucímu, sborovému závěru.

 

 

Dojmy mám lehce rozpolcené. Poslední dvojice skladeb totálně vyráží dech, ale jako by veškerý zbytek byl jen přípravou na epilog. Definitivní, dvojitý zásek. Krátil bych, pokud bych měl tu moc. Klipová Condemned to a Life of Grief má sílu, ale neodkrývá skutečnou sílu toho, co si banda nechává na konec. To samé ve vypalovačce In This Empty Space, s krásným baskytarovým sólem uprostřed. Where No Warmth is Found prosycená čistými vokály a táhlými kytarovými sóly se příliš táhne, i zde bych trochu krátil. Přestože se jedná v rámci stylu o výjimečně dobře napsané písně s vnitřním vývojem a – opět – Aquilovskou atmosférou.

 

Rve mi srdce tohle recenzovat a cokoli desce, byť jen náznakem, vyčítat. Tak propracované dílo tohle je. Škoda zbytečně natahovaných věcí. Škoda zvuku, který postrádá kýženou dynamiku. Už jen s přihlédnutím na hráčský um je to mínus, nástroje mohly lépe vyniknout. Tady ale končím a klaním se borcům kamsi, kam nedohlédnu. Pokud budou ochotni přijet do Evropy, rád bych tyhle kluky viděl naživo (slyšel jsem, že jejich totální zápal je nakažlivý a že je to kulervoucí zážitek, jakým způsobem svoji hudbu umí podat).


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky